Kapitola první: Unesena

Robin se skryla za roh.
„Uf… to bylo těsně,“ pošeptala si pro sebe. Hlídač se ohlédl a pokračoval v obchůzce.
Po špičkách došla ke dveřím vedle a otevřela je.
„To snad ne!“ vykřikla.
„Ale ano. Věděla jsem že tady budeš. Půjdeš se mnou,“ poručila žena a vyšla z pokoje.
„Ne! Já se nechci jít koupat!“ naštvala se Robin, přeběhla do vedlejšího pokoje a zamkla se tam. Byla v koupelně.
„Robin! Okamžitě odemkni, abych ti mohla vynadat, pak se tam zamkni a vykoupej se!“ rozkázala její chůva. Nic se nedělo.
„Nenuť mě vyrazit dveře!“ Nikdo neodpovídal.
„Počítám do tří! Jedna! Dva! Dva a půl! Dva a tři čtvrtě! Dva a šest osmin! Dva a osm desetin!
Tři! Nedáváš mi na výběr!“ dopočítala chůva, rozběhla se proti dveřím a vyrazila je.
Koukla se kolem sebe a pátrala po Robin. Nikde nebyla. Všimla si krve vytékající zespod vyražených dveří.
„To ne! Co jsem to udělala!“ vykřikla chůva a nadzvedla dveře a něco vytáhla.
Zírala na kartonovou krabičku brusinkového džusu.
„TOHLE SI VYPIJEŠ, ROBIN!“

U Robin

Robin se plížila ve ventilaci. Bylo tam dost plno.
„To se všichni tak bojíte vykoupat?“
„Ne. My tady zjišťujeme přísně tajné informace,“ odpověděl jeden z tajných agentů.
„Jako třeba kolik měří české ventilace, aby je ostatní státy mohli okopírovat. Je to 75 cm,“ vysvětloval agent s metrem v ruce.
„Tak mi uvolněte cestu. Nevykoupat se je mnohem důležitější,“ řekla Robin a agenti neochotně poslechli. Vylezla z ventilace a o ocitla se ve velkém pokoji.
„Hmmm. To jsem asi v tátově pracovně,“ přemýšlela nahlas Robin a začala prohledávat šuplíky. V jednom z nich našla dvě pistole.
„Fíha… nečekala jsem, že má táta v šuplíku pistoli.“ Vyzkoušela vystřelit, ale na zmáčknutí spouště by potřebovala víc síly.
Najednou vešel táta.
„Tady jsi, Robin! Co to děláš s tou pistolí! Ještě že má dětskou pojistku!“
„Co?“ nechápala Robin. Táta vzal pistoli do ruky a řekl:
„Děti by mohly napáchat hodně škod, a tak je potřeba hodně síly, aby pistole vystřelila. Vidíš?“ řekl táta, chvíli zápasil se spouští a nakonec vystřelil. Kulka rozbila žárovku, odrazila se od dveří trezoru, prosvištěla kolem Robinina ucha a rozbila okno.
„No… dospělí taky… Proč ještě nejsi v posteli?“ zeptal se táta a strčil raději obě pistole do kapes.
„Protože ta chůva, co jsi najal, je hrozně zlá! A říká slova jako: vypiješ a vykoupáš! Taky v koupelně rozlila brusinkový džus!“
„No, tak jdi do postele a příště sežereme… teda seženeme jinou,“ povzdechl si táta a zakručelo mu v břiše.
Robin objala tátu a došla do svého pokoje. Pustila si televizi a začala jíst chipsy.
Někdo zaklepal a ozvalo se: „Já jsem tvoje maminka, Robin! Otevři mi!“
Robin se zamyslela. Máma přece měla být v divadle.
„Pokud jsi máma, tak musíš znát odpověď na otázku, na kterou zná odpověď jen ona a já.“
„Co je to za otázku?“
„Připrav se. Pro to, abys odpověděla, budeš potřebovat celou svou mozkovou kapacitu. Lidi, co se snažili odpovědět, dostali mozkovou příhodu. Je to nejtěž…“
„Tak už řekni tu otázku!!!“
„Dobrá… Kolik je… dva plus jedna?“ zeptala se Robin. Zpoza dveří se ozývalo šuškání.
„Umm… je to tři?“ tipl hlas. Robin si to spočítala na prstech.
„HA! Prohrál jsi! Je to pět… teda vlastně čtyři! Ale to nemění nic na tom, že jsi prohrál!“
„Ach… ten pocit, když je ani ne devítiletá holka chytřejší než já…,“ povzdechl si hlas,
„no nic… budem ty dveře muset vyrazit!“
Robin se koukla kolem sebe. Ventilace tu nebyla. Otevřela okno, několikrát dupla botou na parapet a tichounce se schovala do skříně. Bylo slyšet vyražení dveří. Asi nějaká dnešní móda. Možná kdyby ten za dveřmi zkusil zatáhnout za kliku, zjistil by, že jsou otevřené.
Uslyšela šustění šupin. Skrčila se a koukla se do klíčové dírky. Byl tam dva a čtvrt metru vysoký drak, s blanitými křídly a zelenými šupinami. Robin moc nepřekvapilo, že chodil po dvou a že měl na každé ruce čtyři prsty zakončené drápem. O dracích se vědělo už od minulého léta. Jenže u jejich podoby informace končily. Vědělo se jen, že okrádají lidi o elektrické spotřebiče, které si sami neumějí vyrobit, a že tu a tam unesou nějakého člověka.
Dva draci, kteří šli za za prvním drakem, byli šedí a ukázali na okno.
„Musela utéct oknem! Musíme za ní!“ křikl ten hlavní a vylezl na parapet. Ostatní šli za ním a poslední za sebou zavřel.
„Ty *****! Teď se nedostaneme zpátky!“
Robin vyšla ze skříně a přemýšlela. Má ve své moci tři draky. Má tolik možností.
Draci bušili na sklo. Robin vsunula pod sklo svůj úkol z češtiny se svým vzkazem: Teď to doplňte a až to budete mít, pustím vás, pokud mi slíbíte, že se mě ani mých věcí nedotknete. A taky řeknete paní učitelce Novákové, že ji sníte, pokud na mě nezačne být hodná.
Zatím co draci dumali nad tím, jestli se píše dracy nebo draci, Robin si sedla a říkala si, jak je geniální. Najednou vykulila oči – uvědomila si, že draci/y, ať už se píšou jakkoliv, mají křídla. Zásadní věc, která zničila její plány. Draci mohli kdykoliv uletět. Naštěstí si svoje křídla asi neuvědomovali. Musí je neustále zaměstnávat, aby si toho nevšimli. Jinak se s vizí o hodné paní Novákové může rozloučit.
„Můžeme si dát přestávku!?!?“ zakřičel drak, aby ho Robin přes sklo slyšela.
Robin se zamyslela, pak vzala papír, nakreslila na něj tečku a k ní napsala:
Pokud zrovna nedoplňujete, sledujte tuhle tečku. Myslete jenom na tu tečku. Nic jiného neexistuje. Je jen tečka. Neexistují věci jako útěk a křídla. Dívejte se na tu tečku, jako by v ní byl váš život.

A nalepila papír na sklo, došla k posteli a usnula.

V noci

Robin se probudila, protože jí vyschlo v krku a tak si došla pro vodu. Dva draci už spali a třetí říkal: „Tečky! Všude jsou tečky! Tečičky!“ a vypadal velmi nezdravě. A tak si místo toho došla Robin do ledničky pro jablko, které vypadalo o dost zdravěji. Napila se, kousla do jablka a šla se kouknout k oknu. Všimla si, že doplňovačka už je hotová. Natáhla se pro papír. Drak ji chytil za ruku.
„Hej! Pusť mě!“
„Ne! Já ti dám, nutit nás doplňovat!“ vztekal se drak.
„Tečka!“ vykřikla Robin a ukázala opačným směrem.
„Kde!?“ zeptal se drak, otočil se a Robin ho praštila druhou rukou do hlavy. Uvolnila se a zavřela okno.
Drak vzal doplňovačku do ruky, praštil s ní do skla a to se roztříštilo. Chytil Robin za ruku, vzbudil své druhy a odletěli.

U Robinina táty

Robinin táta seděl zhroucený na židli. Policie prohledala celý pokoj a nenašla nic, kromě velmi podezřelé doplňovačky. V kamerovém záznamu na chodbě bylo vidět, že do pokoje vstoupili tři draci.
„Pošlete výpravu prohledávat okolí! Nemohla se jen tak vypařit!“ rozkázal táta.
„Ano, pane!“
Táta si zas sedl a začal se dívat na mobil. Najednou otevřel pusu, a klikl na nějaké video:
„Čau! Tady Robin s novou výzvou! Protože mě nečekaně unesli draci, kteří sice neví, že jedna a dva je p… tedy čtyři, ale zato umí rozbíjet sklo doplňovačkou, tak hodlám utéct.
Ano, slyšeli jste správně! Ale uteču jen, když budu mít alespoň tisíc lajků! Pokud ne, můžete se se svou oblíbenou influencerkou rozloučit.
Zatím se můžete bavit mými úžasnými záběry draka z neuvěřitelné blízkosti. Draku, řekni něco divákům,“ povídala Robin. Na videu bylo vidět, že letí zatímco sedí na krku draka.
„Přestaň se dotýkat mobilem mého oka!“
„Vidíte? Tohle je drak ve své přirozené náladě. Nevrlý. Koukejte na tyto úžasné záběry. Já vám zatím řeknu nějaké informace o dracích. Začínají na D. Poté následuje R. A. C. a nějaké z těch dvou íček. Koukněte na místo které nikdo nikdy nesfilmoval. Na dračí nos! Nebo, ne raději se nekoukejte. Draku, co děláte ve volném čase?“
„No… unáším lidi a hraju piškvorky,“
„A hrajete radši za křížky nebo za kolečka?“
„Toto je moc osobní, takže na to nehodlám odpovídat.“
„No… napište do komentářů na co byste se chtěli draka zeptat… První otázka je jestli máte radši lidi syrové, nebo pečené?“
„Asi syrové. Lépe se s nimi povídá.“
„A preferujete ženy, jak se píše v legendách?“
„Ne! Pereferujeme dračice!“
„Máte rád knihy?“
„Velmi. Dobře se s nimi topí.“
„Umíte plavat?“
„Ne, ale rádi topíme.“
„Jaké sledujete influencery? Doufám že mně.“
„Infuencely? My sledujeme jen tečky.“
„Jste masotariáni?“
„Ne. Jsme draci. To byste měla poznat. „
„Vytváříte umění?“
„Ano. Ty bys to taky mohla zkusit. Co třeba umění mlčet?“
„A tady se drak dostává do své přirozené nevrlosti. Já se jdu kouknou kolik mám lajk… Nula?!!!? S děláním videí končím!“ řekla Robin a přerušil se záznam.
„Aspoň vím, že je v pořádku.“ řekl táta. Do pokoje vešla máma.
„Je to pravda? Opravdu Robin unesli?“
„Jo. První známá osobnost, na kterou si dovolili.“
„Musíš s tím něco udělat! Jsi přece prezident!“
„Policie už po ní pátrá.“
„Policie? Vždyť policie nic nedokáže!“ řekla a došla k oknu. Teprve svítalo a náměstí Pražského hradu prohledávali policisté. Máma posvítila na náměstí baterkou a rukama vytvořila stín draka. Policisté se dali do křiku, hodili na draka kolemjdoucí turistku, a střelili na draka bazukou. Táta si sáhl na hlavu, aby si sundal čepici. Když žádnou neměl, vyndal si jednu z kapsy, nandal si ji a zas sundal.
„Jsi spokojená?“
„Nečekala jsem, že jsou tak špatní! Doktoři si s ní snad poradí… žijeme přece v roce 2134.“
„No… Asi máš pravdu, že policisté nejsou to pravé. Co ale chceš, abych udělal?“
„Co najmout detektivy?“
„Pokud chceš zbytek měsíce jíst chleba se solí.“
„Nemůžeme na tom být finančně tak špatně!“
„Jsme. Detektivové jsou drazí.“
„A ty neumíš zacházet s penězi.“
„Umím!“
„Vážně?“ zeptala se máma a hodila mu padesátikorunu. Pokusil se ji chytit, ale odrazila se mu od ruky a spadla do umyvadla.
„No super! Teď nebudeme mít ani na ten chleba!“
„Ty víš, že si poradím, když na tom budeme špatně. Teď je hlavní dostat Robin od draků.“
„No, něco mně napadlo…“

U Robin

Robin doletěla do dračí jeskyně, draci ji sebrali mobil a zavřeli ji do cely. Bylo tam pár dalších lidí, ale měli od sebe dost velký odstup.
„Co se mnou chcete udělat? Doufám že mně nebudete podávat jako salám.“
„My tě nechceme snít.“ řekl drak.
„Proč ne! Máte snad proti mně něco! Čím jsem si to zasloužila, že mně takhle přehlížíte!“
„My nejíme žádné lidi! Lidi prý chutnají po tuku.“
„NO DOVOL! Jsem docela hubená!!!“
„Víš, draci nepochází z tohoto světa. Pochází z dračí dimenze, odkud naši předci před dlouhou dobou odešli. A nevíme jak se dostat zpátky…“
„Chápu! Takže unášíte nejchytřejší lidi, aby na to přišli. Se mnou jste si dali dost na čas. A já vám říkám, že na to přijdu do čtvrka, a stanu se spasitelkou draků!“
„Um… ne. My unášíme lidi, abychom získali jejich životní energii a použili ji na výrobu portálu. Budeme jich muset unést 30 000 000 aby jsme ho mohli vyrobit.
„…Aha… V tom případě se stanu postrachem draků!“

U Robina otce

Táta se procházel po pražské věznici. Zastavil se u jedné cely, kývnul na bodygardy, ti odemknuli celu a odstoupily. Vězeň se na něj podíval.
„Hele! Nejste vy prezident? Co vás sem přivádí?“
„Jistá nepříjemná záležitost. Vy jste byl detektiv, že ano?“
„Ano.“
„A za co jste vězněn?“
„Vloupal jsem se do vězení,“ povzdychl si vězeň.
„Vy jste něco ukradl, nebo někoho osvobodil?“
„Ne. Vloupal jsem se do téhle věznice. Chvíli jsem tu žil, ale pak na to přišli a dali mně za mříže.“
„Um… a chtěl byste se dostat ven?“
„První jsem nechtěl. Potom mě to ale tady začalo nudit, když jsem tu nedobrovolně.“
„Víte… moji dceru unesli draci. Určitě ji znáte, má černé vlasy, modré oči, je hubená a za pár dní ji bude devět. Takže kdybyste náhodou utekl, tak pokud ji najdete, zachráníte, a zavedete do Prahy, tak vám potom, co vás najdou dám milost,“ řekl prezident a dal mu klíč od cely, a dvě pistole.
„Dejte si pozor, ať někomu neublížíte… Nechci dávat milost vrahovi.“

U Policie

„To hledání prezidentovi dcery je hrozná nuda,“ řekl policista.
„Máš pravdu. Měli bychom ten případ dát k ledu.“
„Možná by to byla větší zábava, kdybychom tady jen tak neseděli…“
„To máš asi pravdu, ale to bychom… Počkat, mám něco v oku.“
„Je to Robin?“
„Myslím že ne, ale člověk nikdy neví.“
„Za chvilku, nám zavolají z velitelství, co jsme našli.“
„Můžeme v klidu říct, že v našem šuplíku nebyla.“
„Hm…“
Ozvaly se sirény.
„Co se to děje v tom vězení naproti?“ zeptal se policista a otevřel dveře. Kolem něho proběhl vězeň.
„Hej! Stůjte ve jménu zákona!“ řekl policista vytáhl pistoli.
Vězeň se zastavil.
„Co chcete?“ zeptal se a dal ruce nad hlavu.
„Chtěl jsem se zeptat jestli nemáte u sebe prezidentovu dceru.“
„Um… ne.“
„Škoda….“ řekl policista a podíval se na svou pistoli, najednou ale vykřikl zděšením:
„Pistole!“ odhodil jí a střelil na ní bazukou.
„Ech… Já asi půjdu,“ řekl vězeň a odběhl.
Mezitím se druhý policajt snažil otevřít krabičku od sardinek:
„Policie! Otevřete!“
Nic ale nefungovalo, a tak zašel za svým kolegou.
„Áááá! Šílenec s bazukou!“ vykřikl, a vystřelil.

U Vězně

Vězeň utíkal jak nejrychleji mohl. Vyndal z kapsy mobil, a koukl se na Robinino poslední video. Z něho usoudil, že Robin letěla na jihovýchod. Na mapě našel nejbližší jeskyni a zamířil k ní.

U Robininého táty

Robin najednou přiběhla do tátovi pracovny a zatarasila za sebou dveře skříní.
Máma a táta na ní vykulily oči.
„Co se děje Robin!? Jak ses dostala od draků?!“ zeptala se máma.
„To je na dlouhé povídaní! Potom co jsem utekla mně ale začal honit nějaký šílenec ve vězeňském obleku a dvěmi pistolemi! Už mě měl na dostřel, když jsem se dostala do Prahy a tam jsem se mu ztratila. Před Pražským hradem mně ale našel a chytil mě za ruku. Koukla jsem se kolem sebe, abych našla něco, co by mi pomohlo. Všimla jsem si strážných, kteří hlídali vchod na nádvoří. Byli to bohužel ti strážní, kteří se nesmí v žádném případě pohnout. Tak jsem jednoho vzala za nohu a začala s ním mlátit do toho šílence. Ten mě pustil, a já doběhla sem.“
Máma s tátou se na sebe podívali.
„Robin, a neřekneš nám jak ses dostala od draků?“ zeptal se táta.
„No nevím… Asi ne.“
„A řekla bys nám to u zmrzlinového poháru?“ zeptala se máma.
Robin se zamyslela a řekla: „To nevím, dokud to nevyzkouším.“

další
Druhá kapitola