Kapitola třetí: Dračí jeskyně a hodný drak

O tři dny později

„Alexi, půjdeme. Tady máš mapu s vyznačenou cestou, aby ses trochu orientoval, budem tam chodit častěji,“ řekla Robin, ale při slovech chodit častěji Alex polkl.
„Vypadáš, jako bys něco zapomněl,“ řekla Robin.
„Ne, nic jsem nezapomněl, ale neslibovala jsi svému otci že už s draky bojovat nebudeš?“
„To nemůžeme. Draci nás pořád budou pronásledovat.“
„No… asi jo, Robin,…… ale ty se nebojíš?“
„Čeho bych se měla bát.“
„Že umřeš.“
„…..“
Robin byla velice zaskočená, ale pak vzchopila: „Já nikdy nezemřu.“
„Co?!“
„Budu pořád žít v srdcích lidí českého národa!“
„Aha… No, nevím, jestli je to zaviděníhodný osud. Víš kolik je v srdci krve? Brrr.“
„Draci jsou slabí, nemůžou nám nic udělat, Alexi,“ namítla Robin, pořád v divné náladě
„Pamatuješ si číslo obětí z Pražského hradu?“
„17. Alexi , ty myslíš, že je tu někdo, kdo porazil tolik draků jako my…?“
„No, to asi ne…“
„Vidíš! Tak tedy pojďme,“
„Tak jo,“ řekl Alex a podíval se na mapu.
„Ehm… Robin… Ta mapa je jen rovná čára.“
„Samozřejmě! Proč by měla být klikatá! Rovná cesta je rychlejší!“
„Ale tam nejsou orientační body! Nevím, kde cesta začíná a končí! Nevím, kde je sever a jih!“
„Když to teda nechápeš, tak já tě teda povedu,“ řekla Robin, vytrhla mu mapu z rukou a šla.

V Osvaldově lese

„Plán mi pěkně vychází, to ano, ale nevím, asi toho Alexe budu muset postupem času odstranit. Zabít ho – to mi moc nevoní, ale prostě se k Robin nehodí. No, Nevím, co přinese zítřek. Né, oni se na sebe podívali! Néé, to přece nemůžou!“ říkala temná postava, která se dívala do křišťálové kostky a bušila do stolu. Pak se ale vzchopila: „To jim musím překazit, využiji všechny síly…!“

Zase u Robin a Alexe

Alex se díval do Robininých očí a přemýšlel:
„Proč se mi dívá do očí! Možná má záchvat. Ať přestane! Určitě je posedlá.“
„Alexi, přestaň se mi dívat do očí nebo tě praštím…“ naznačila Robin posunky.
„Ne! Ty se mi přestaň dívat očí! Ty si začala.“ řekl Alex.
„Ne, začal jsi ty!“ bránila se Robin. Najednou mezi nimi vyrostl velký strom, do kterého narazili.
„No konečně!“ otřásla se Robin a koukla se na strom.
„Tenhle strom tu před třemi lety nebyl,“ řekla Robin
„Tak to bývá. Stromy umírají, rostou nové a nav… Kdes ***** vzala ten Semtex!“
„Promiň, strome, nic nám nesmí stát v cestě,“ řekla Robin a rozmístila kolem stromu Semtex.
„Robin! Můžeme ho obejít!“ řekla Alex a oba ustoupily od stromu.
„Ale to by bylo moc práce… první ho obejít, potom překreslit mapu, poto…“ řekla Robin a zmáčkla tlačítko.
„BUM!!!“
Alex se oprášil.
„Mohl jsem se spřátelit s kýmkoliv,“ odfrkl si, „ale skamarádil jsem se s pyromamcerkou“

Zase v Osvaldově lese

„…v blízké době se k nim budu muset přidat, ale to ještě počká. Hele, už jsou tam, jak se jim povede?“ 

Zase u Robin a Alexe

„Alexi, mám pro tebe špatnou a dobrou zprávu, jakou chceš slyšet první?“
„Tu dobrou.“
„Tady to je dračí jeskyně, do které mě před lety uvěznili, našla jsem ji.“
„A tu špatnou?“
„Po té věci se stromem nemám dost výbušnin, abych ji celou odpálila.“
„Nevypadá to, že tam nějací draci jsou, pojďme domů.“
„Ale jít tam můžeme, ne?“
„No, já ale p…“
„Tak pojďme.“

Pracovna Robinina otce

„Občané chtějí vidět vaši dceru, pane. Už se jim doneslo, že zachránila Pražský hrad před draky.“
„Zachránila, nezachránila, znám ji, ona nestojí o slávu. Znáte ji líp než já, nebo co?“
„Ne, pane.“
„To jsem věděl, jste přece jen robot.“

Blízko srdce jeskyně (podle toho, jak si to Robin pamatovala)

„Pojď se kouknout, Alexi. Jsou tam dva draci,“ řekla Robin a měla pravdu. Už prošli skoro celou jeskyni a tohle byly jejich první draci. Alex už doufal, že je jeskyně opuštěná. Jeden drak ležel, zřejmě spal a druhý byl zády opřený o zeď a zřejmě bděl. Když si jich všiml, řekl druhému:
„Hele, koukni, tady jsou lidi.“
„Tak po nich něco střel a nebuď mě, Arone,“ a drak Aron vystřelil kovové hroty po Alexovi. Ten sklopil hlavu, a když nad ním hrot proletěl, řekl:
„Nevěděl jsem, že dělají předměty ze vzduchu.“
„Já taky ne, ale máme mýdlové pistole….“ A než hned to Robin dořekla, drak řekl:
„Nemám na starost všechnu práci.“ A utekl.
Alex a Robin vzbudili spícího draka a s napřaženou pistolí řekli:
„Řekni, co potřebujeme a my ti neublížíme.“
„A co vlastně potřebujeme?“ zeptal se Alex.
„Ééééééééééééééééééééééééééééé, už vím. Kde jsou ostatní draci?“
„To nikdy neřeknu,“ řekl drak. Naléhali, ale z draka nešlo vypáčit ani slovo. Dokonce ani když Robin vyzkoušela starou známou techniku:
„Unesla jsem ti psa.“
„Co? Nemám psa.“
„Unesla jsem ti ho předtím než si ho stačil mít!“
„A vrátíš mi ho?“
„Jen pokud nám řekneš, kde jsou draci.“
„Tak to tedy ne!“ urazil se drak.
„Robin! Vrať mu toho psa! Měj přece soucit!“ řekl Alex.
„Alexi! Já nemám žádného psa!“
„A co si s ním udělala?“
„Žádný pes neexistuje!“
„Co! Proč si mu to udělala!“ křikl drak, „Já ho už začínal mít rád!“
„ROBIN! POKUD BUDEŠ TAKHLE UKONČOVAT EXISTENCI PSŮ, UŽ NEBUDEME PŘÁTELÉ!“
„Ach jo… tak to zkusím jinak,“ vzdychla Robin a natáhla se k drakově nosu. Sevřela pěst, dala si palec mezi prsteníček a prostředníček, ukázala mu ruku a řekla: „Draku, vzala jsem tvůj nos. Pokud ho chceš zpátky, musíš nám říct, kde jsou draci.“
„To ne!“ vykřikl drak a začal se dusit. „Budu se muset obětovat ve prospěch kolektivu!“
„Robin! Vrať mu ten nos! Draci taky mají práva!“ vrhl se na Robin Alex a snažil se rozevřít její pěst.
„Ne! Ať dýchá pusou.“ řekla Robin a drak se přestal dusit.
„Bez nosu se cítím neúplný.“ řekl drak a šmátral si na konec čumáku. Nahmatal nos a zeptal se: „Co je to?“
„Um… to je falešný nos.“ lhala Robin.
„Tak si ten pravý klidně nech.“
„Hele draku. Já ti vzala všechno, na čem ti záleží a vrátím ti to, až mi řekneš chci!“
„Neřeknu! Ani kdybyste mi dali celé Česko!“
„A co takhle bonbon?“ zeptal se Alex
„To beru!“ Alex mu hodil bonbon, který našel v kapse a drak řekl: „Draci jsou dvacet devět kilometrů od Prahy, tři stupně na východozápad. Protože jsi nám utekla, museli jsme se přemístit.“
„A druhá otázka: Když jsou draci jinde, co tu děláš ty?“ řekla Robin.
„My s Aronem tady strážíme špeha od hodných draků.“
„A proč jste ho nepřemístily do té nové jeskyně?“ řekl Alex
„No… víš jsme rádi, že jsme ji jednou chytli a asi by utekla.“
„A proč jste nepoužily přenosnou klec? Stačilo by aby ji nesly tři draci,“ řekl Alex.
„Ale Alexi, nezatěžujuj tak podprůměrnou inteligenci takovými věcmi, na to se svým ještěrčím mozkem nemohli přijít,“ v drakovi začala bublat nenávist.
„No tak jdi, jsi volný,“ řekl Alex.
„Cože? Vy mně nebudete mučit, nezabijete mně, nesníte moje maso a ani mě neuvězníte?“
„To mě nenapadlo. Ale nemáme, kde tě mučit a věznit. Dračí maso zatím nejíme a zatím si nic hrozného neudělal, tak proč tě zabíjet, tak nashle,“ řekla Robin, ale drak se rozhodl že se jí pomstí za předchozí urážku
„Musím se vám k něčemu přiznat: Ta dračiče není hodná. Nastražily ji sem, abyste si mysleli, že je, pustily ji a pak vás zabila,“ řekl drak.
„Vážně? No, když si nám to řekl, nechceš se k nám přidat? Že Robin?“ řekl Alex.
„No… tak klidně,“ řekla Robin.
„Děkuji,“ řekl drak a uklonil se.
„Draku?“ řekla Robin.
„Co?“
„Proč mě bodáš nožem do nohy?“
„Máš tam mouchu, Roberto.“
„Aha.“
„Už něco cítíš?“
„Ano nůž, který mě píchá do nohy.“
„Ach,“ vzdychl Alex, vzal nějaký sprej a postříkal jím Robin, „draku, nevím, kde jsi na to přišel, ale nožem se mouchy nezabíjí!“
„Ale já chtěl zabít Robertu!“ křikl drak, hodil po Alexovi nůž a utekl.
„Jauu,“ řekl Alex a začal si svírat dlaň, „Máš obvaz Robin?“
„Eh… mám pistole, jídlo, mobil, pítí, plyšového medvítka, nafokovací míč, pumpičku na ten míč, Nooo…“ řekla Robin když se hrabala v batohu.
„Nooo… Mám provaz Alexi…. To je něco podobného.“
„Robin, ty zbalíš nafukovací míč a nezbalíš první pomoc!“
„A komu bych měla pomáhat… Aha… Asi nezbývá než to vydržet.“
“ ….!!!!!! „
„Co?“
„Příště balím já,“ řekl Alex
Robin si vydala z batohu krabičku, a začala z ní ujídat maliny.

Pracovna Robinina otce

„Pane, lidé chtějí vidět vaši dceru. Zase.“
„Ano vím, přemýšlel jsem nad tím. Robin chodí na procházky hodně daleko. Ohlas, že není v okruhu 200 m od Pražského hradu, ať hledají. To jim na fyzičku prospěje.“

V jeskyni

„Tamhle je ta dračice. Je za mřížemi,“ řekl Alex.
„Tak já ji jdu pustit.“
„Ne, to nemůžeš. Nemůžeš věřit všemu, co ten drak říkal a ani si nemůžeš být jistá že potom lhal. Určitě to naplánoval.“
„A co mám dělat, když draci utekli, tak tady zemře.“
„Tak s ní promluv.“
Robin poodešla k dračici a pozdravila:
„Čau.“
„Budu hádat j…,“ začal mluvit drak hrubým ženským hlasem.
„Ti, co toho moc ví, jsou vždycky zlí, čauky,“ řekla Robin a odešla.
„Cože? Dyť jsi ani nez…“, říkala dračice, když Robin znovu odešla k Alexovi a ten řekl:
„Robin, to nemůžeš takhle odhadovat, jaký člověk teda drak je.“
„Za prvé můžu a za druhé drakům nevěřím.“
„A jak to uděláme?“
„Prostě odejdeme. Tohle není naše záležitost.“
„Ale je. Zahnali jsme její hlídače, kteří jí dávali jídlo. Pokud ji neosvobodíme, umře.“
„Tak koukej,“ řekla Robin a k vzdálené tečce křikla:
„Hele, agente, nechceš za nás osvobodit dračici?“
„Jo, klidně sním tvoji vačici,“ řekl agent.
„Tak to nepůjde, Robin. Tvoje vačice je moc roztomilá, než aby ji někdo snědl.“
„No tak jak? Musíme umět něco obětovat, abychom se odsud dostali živí.“ řekla Robin.
„V čem nám pomůže, že ten agent sní tvoji vačici?“
„Nejde o to, v čem nám to pomůže! Jde o princip!“
„Ach… Pojďme radši spolu za tou dračicí.“
„Tak jo.“

Zprávy dnes

„Pan prezident vyhlašuje soutěž v hledání jeho dcery. Výhrou je být s ní, dokud ji nezačnete otravovat,“ řekl moderátor.
„Pane prezidente, co vás k tomu přimělo?“ zeptala se moderátorka.
„Spousta lidí před Pražským hradem, kteří volají, abych ukázal svoji dceru.“
„No tak to jste nečekali, že?! Další nečekané události  vám přináší Zprávy dnes,“ zvolal moderátor.
Ozvala se znělka pořadu: „Zprávy dnes – události, které mají šťávu!“

Dračí jeskyně

„Koukni, Robin, tvůj otec na tebe vyhlásil hledací soutěž.“
„Nemluv, už jsme tady.“
„Dobře, budeš mluvit ty,“ řekl Alex a strčil Robin do místnosti a zavřel dveře.
„Éééééééééé, nevšímej si mě, já jen hledám východ.“
„Robi..,“ řekla modrá dračice s červenýma očima.
„Robin, začali tady slídit lidé,“ řekl Alex, který právě vběhl do místnosti.
„Tak to vím, jak vyřešit,“ řekla Robin a hodila po dveřích krabičku s nitroglycerinem. Uskočila, ozval se hrozný rámus a zvedla se spousta prachu. Dveře už tam nebyly.
„Co tě to napadlo? Teď se odtud nedostaneme. Mohlo nás to zabít.“
„Je to lepší, než skončit za povídání s drakem na nějaké nelegální šibenici.“
„Nevím, jestli to můžu říkat, ale podle mě je to lepší smrt než zavalení kameny.“
„Nevím, jestli to můžu říkat, Rob…,“ začala znovu Dračice a nenápadně zakryla hnědou plochu pod sebou.
„Alexi, jak to že už nemáš zraněnou ruku?“ řekla Robin.
„Já jí někdy zraněnou měl?“
„Alexi!“
„Zázrak, je to zázrak,“ řekl Alex.
„ALEXI!“
„Robin, každý máme svoje nedostaky, tvůj je, že balíš špatně batohy a můj je, že se mi najednou uzdravila ruka, tak co na to obojí zapomenout.“
„Beru, ale jen proto. že se o tobě teď, když jsme tady zavřený, nechci dozvědět něco, po čem bych musela utéct!“
„Jako třeba co?“
„Že si doktor.“

Pracovna prezidenta

„Chudák má dcera, asi ji dostali,“ řekl prezident.
„Flutojdní tyčku?“ zeptal sluha a dal mu tlustou modře svítící tyčku.
„Jistě.“
„A německý doutník?“
„Co? Já nekouřím! Pomalu si přestávám myslet, že nám ty roboty dalo Německo jako dárek. Myslím, že nám je dalo, aby nám jemně strkali jejich výrobky. A nestrkej do mě tím doutníkem! … Anebo nepřestávej, je to docela příjemné.“

Asi po hodině v dračí jeskyni

„Už jsi přemýšlela, jak se odsud dostat, Robin, ta…,“ zkusila to po delší době zase dračice.
„Ano, už jdu spát,“ prohlásila Robin.
„Cože? Je půl čtvrté!“ řekl Alex.
„Odpolední pauza,“ na to Robin odpověděla. A Alexovi potichu řekla:
„Ta dračice mi hodně chce něco říct. Možná, že podle toho jak bude reagovat, když jí to nedovolím, poznáme, jestli je hodná nebo zlá,“ řekla Robin, praštila se do spánku a usnula.

O půl hodiny později

„Odpolední pauza skončila, Robin.“
„Jo, jo, Angelo,“ řekla Robin,
„Cože? Jak vím, že se jmenuješ Angela? Asi se tak nejmenuješ.“
„Jmenuji, Robin a chci s…,“ zkusila to pro jednou doříct dračice.
„Ale to nejde! Nemohla jsem náhodou uhodnou…,“ řekla Robin.
„Tak, teď vám skočím do řeči já, můžete mě nechat, *****, mluvit? Hledáte někoho do týmu, ano? Ten zlý drak řekl, že jsem hodná, ano? Tak mě pusťte a já vám najdu cestu ven, ano?“ vychrlila ze sebe dračice.
„Nezníš, že bys byla hodná,“ řekl Alex.
„Jo!“ přidala se Robin.
„Mám tu jídlo,“ začala dračice a vytáhla jablko. „Mám tu roztomilého dráčka Ronalda.“ Sáhla za sebe a najednou zvedla nad hlavu živé dráče. To překvapeně vykulilo oči a zapísklo: „Sundej mě!“.
„A herní konzole, pěkně prosím,“ pokračovala dračice a Ronald už utíkal zase za ni.
„Ne,“ řekla Robin.
„A co po mě teda chcete?“ zeptala se otráveně Angela.
„Věřit ti,“ řekl Alex.
„No, stejně si něco dejte.“ Po obou hodila přes mříž sendvič a jablko.

Večer

„No, tohle je poslední jídlo, víc nemám,“ oznámila Angela a dala jim dvě mrkve a kousek chleba a sobě nechala jablko. Když Robin a Alex dojedli, pořád ještě do jablka ani nekousla. Dívali se na ni.
„Hele, já dneska ještě nejedla,“ začala se bránit Angela.
„My po tobě nic nechceme,“ řekla stále se na ni dívající Robin.
„No tak dobře,“ ustoupila s povzdechem Angela a dala jim to jablko.
„Prošla jsi. Robin, odemkni jí a to jablko si nech. Myslíš, že bych nás sbalil bez zásob? Snědli jsme je, když ses nedívala,“ oznámil Alex. Mezitím Robin sponkou Angele odemkla a řekla:
„Už jsem v tom dobrá, trvá to jen chvíli. Už můžeš jít ven, Angelo,“ spokojeně povídala Robin, když odemykala.
„Ale nepůjdu. Tady je totiž východ,“ řekla Angela a odkryla poklop, na kterém celou dobu seděla.
„Když jsi mohla uniknout, proč jsi tu byla?“ zeptal se Alex, když Angela otevřela poklop.
„Je tu dobré jídlo, solárko i za škaredých dnů. Jinak by tu jako chladnokrevný plaz můj syn Ronald nepřežil. A taky jsem o vás slyšela, jak jste zachránili Pražský hrad. Tak jsem si řekla, že bychom se mohli spojit. Mně vždycky přišel ten nápad s portálem jako špatný nápad. A určitě to nestojí za 30 000 000 lidí. Nás hodných draků je málo a já se s nimi moc nestýkám. Základnu mají daleko a já jsem musela často chodit sem, aby si strážní neuvědomili, že jsem pryč,“ vysvětlovala Angela.
„A proč jsi nám ten východ neukázala hned?“
„Protože jsem si chtěla ověřit, jestli jste hodní nebo zlí. Ale to si povíme v tunelu, máte oba štěstí, že vede i do Pražského hradu a k Alexovi do sklepa.“

V tunelu

„No, abych to vysvětlila: Jsem ledová dračice Angela. Ovládám led. Hodně draků něco ovládá, ale tu věc může vždycky ovládat jen jeden drak. Další ledový drak tu nebude, dokud neumřu. Ale mít nějakou schopnost přináší taky nějaké nevýhody, jako že jsem třeba pomalejší. Ale jsem odolná vůči chladu. No co bych vám vyprávěla, tady máte,“
řekla Angela a podala Alexovi knížku s nápisem: Co jste chtěli vědět o dracích ale báli jste se zeptat.
„Dík, Angelo,“ poděkovala Robin.
„Není zač, přijďte mě sem někdy navštívit, ale teď už musím jít. Alexi, při příští odbočce doleva zaboč a první poklop je u tvého sklepa. Robin, jdi rovně, na konci tam je tvůj poklop. Ahoj,“ rozloučila se Angela a odešla.
„Ahoj, Alexi, uvidíme se zítra,“ loučila se taky Robin.
„Čau. Ať tě ti lidi, co tě hledají, nenajdou celou noc,“ řekl Alex a zabočil.

O čtyřicet minut později

Robin z posledních sil zvedla poklop a vyškrábala se až po hruď ven. Pak ale jí hlava okamžitě poklesla a Robin se svalila na zem. Na zádech měla velkou rudou skvrnu a z úst jí kapala krev. V tu chvíli přišel do své kanceláře její otec, uviděl Robin a zařval:
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ…“

další
Druhá kapitolaČtvrtá kapitola