U Robin a Alexe
„Vůbec nefunguje GPS! Jak se máme dostat domů?“ přemýšlel nahlas Alex.
„Co třeba jak to lidé dělali v moderní době?“ řekla na to Robin.
„V té době už se používalo míň kvalitní GPS,“ podotknul Alex.
„No tak v novověku. Vezmeme si kompas!“
„Kompas nemáme,“ řekl Alex.
„Tak si ho stáhnu!“
„Tady nefungují data!“ oznámil Alex.
„Mech roste na severní straně nebo na jižní?“
„Takhle to nikam nevede!“
„Podle slunce teď je osm ráno a slunce je na stran…,“ rozvažovala Robin.
„Naskočilo mi GPS a město je…. tímhle směrem!“ skočil jí do řeči Alex a ukázal rukou do boku.
Zprávy dnes
„Naše dnešní téma je monstrum z tunelu. Tunel, ze kterého vyšla před několika dny prezidentova dcera, je stále opředen tajemstvím. Policisté, kteří ho prozkoumali, mluvili o modrém šupinatém plazu s červenýma očima. Pochybují však, že by tom byl drak, možná že jen nějaký zlejší, strašlivější a chytřejší. Právě dostáváme žhavé informace od agentů. Zjistili, že se právě dívá na náš kanál. Ááááááááááááááááááááá, chce na dálku propálit můj mozek!“ Obraz kanálu v televizi zablikal a zhasnul.
U Angely
„Opravdu nechápu, co si ti novináři vymýšlí! Žiju tady celou věčnost a žádné modré monstrum s červenýma očima jsem nepotkala, nebo možná je ten systém tunelů tak rozsáhlý, že jsem ho nikdy nepotkala. A co ty, Ronalde, potkal jsi ho někdy?“ zeptala se Angela.
„Ano, monstrum!“ řekl Ronald.
„Říká se: Ano, monstrum jsem potkal!“
„Ano, modré monstrum s červenýma očima,“ rozšířil svoji výpověď Ronald.
„Když nad tím tak přemýšlím, je mi docela podobné. Možná je to můj polobratr nebo polosestra, kterých mám spoustu,“ prohlížela se v zrcadle Angela a odešla.
Ronald si sedl na gauč a pomyslel si: „Dneska jsem se toho dozvěděl dost. Zaprvé, že je moje matka monstrum, a za druhé, že je možná polosestra sama sebe. Ale kdo by nad tím přemýšlel, jdu si pustit televizi.“
Ve studiu Zpráv dnes
„Správně, správně… tohle lidi odradí přemýšlet o nějakém Milanovi Podřídilovi. Budou se spíš bát, že jim ze sklepa vyleze nějaká obluda. Nehledě na to, že doopravdy existuje. Ale podle vlády musíme odvysílat ještě jednu zprávu, tak něco udělej, aby ti uvěřili,“ řekl režisér.
„Dobře.“
Zprávy dnes
„Takže podle agentů nás už naštěstí monstrum nesleduje. Přejdeme na další zprávu. Někteří z vás si možná myslí, že Robin Skvikovskou unesli draci, ale nebojte se. To se vašemu idolu nestalo. Máme to štěstí a můžeme se s ní spojit. Dobrý den, Robin.“ Na obrazovce naskočil obrázek Robin a ozval se její hlas:
„Dobrý den, pane moderátore. Tento mýtus doopravdy musím vyvrátit. Hned jak jsem se v nemocnici probudila, šla jsem domů a smrtelně onemocněla. Ale nemusíte se o mě obávat. Jsem dítě v nebezpečí, do kterého nešlo samo! NEBERTE SI ZE MĚ PŘÍKLAD!“
„Tak nashl… sbohem, Robin. Po pauze se dozvíte více.“
„Pauza, pauza, pauza.“
„Takže, jsme zase zpátky! Se smutkem vám musím oznámit, že Robin Skvikovská právě zemřela na nemoc zvanou: niborínejíbazancomen. To je konec.
U Robin a Alexe
„Kde to jsme? Už podle navigace máme být ve městě a je tu jenom stůl s horkou čokoládou, několik chat a…,“ řekl Alex. „…ROBIN, NEPÍ TU ČOKOLÁDU! JE TO NĚJAKÉHO CIZÍHO ČLOVĚKA, MŮŽE BÝT I OTRÁVENÁ!“
„Alexi, víš, že jsi mi v té dračí jeskyni vůbec nic na jídlo nedal! A navíc to není čokoláda, na cedulce se píše, že je to káva. Prý nějaká cibetková.“
Alex polkl: „Tak jsi neměla být uražená, nebo jíst třešně!“
„Tak se pojď podívat, dokážu ti, že tu nikdo není!“ řekla Robin. A opravdu – v každé chatce bylo asi třicet postelí a v každé z nich jeden plyšový pes. Na zemi bylo několik misek pro psy.
„Vidíš, nikdo tu není!“
„Ale to pořád neznamená, že tu můžeš brát věci bez dovolení! A kdes vůbec vzala ten klobouk?“
„Našla jsem ho. Jakého si mám vzít plyšáka, černého nebo tečkovaného?“ zeptala se Robin a prohlížela se se svým kloboukem a dvěma plyšáky v zrcadle.
„Poslouchala jsi mě vůbec?“ ušklíbl se Alex.
„Jo, Robin! Tady si nemůžeš brát cizí psy bez dovolení!“
„Ten… ten…. ten má pravdu; dva proti jednomu!“ řekl Alex.
„Za prvé: Ten člověk tu má spoustu plyšáků, jeden mu chybět nebude, měl si zamykat dveře, aby mu je někdo nevzal. A za druhé: Kdo je ten druhý?“ zeptala se Robin.
„Za prvé: měl všude zamknuto. Odpálila jsi dveře a za druhé: nevím,“ oznámil Alex.
„Je to tu divný, pojďmě raději pryč,“ otočila se Robin, ušla několik kroků a narazila do neviditelné stěny.
„Možná bychom se mohli ještě kouknout, jestli někdo není v tom zámku, aby nám poradil, kde je Praha?“ řekl Alex.
„Je to hrad.“
„Je to zámek! Je to jasně poznat,“ vstoupila do jejich diskuze Robin.
„Je to hrad! Když říkam, že je to hrad, tak to hrad je!“
„No tak dobře,“ řekl Alex.
„Robin! Koukni! V tom příkopu jsou místo vody piškoty.“
„Hlavně se nekoukej na druhou stranu,“ řekla Robin.
„Co je v tom příkopu na druhé straně?“
„Hovězí,“ řekla a vešli dovnitř.
„Viděl jsem, že je tu dost vysoká věž, ze které bychom mohli uvidět Prahu,“ řekl Alex a mířil ke schodům.
„Takže náš plán je?“
„Jít pořád nahoru, dokud se tam nedostaneme.“
Ušli dvě poschodí a najednou uslyšeli hlas:
„Musíme vám oznámit, že dodávky pšenice pro chování holubů musíme ome….“ ozvalo ze dveří.
„Jdu se tam podívat,“ oznámila Robin a otevřela dveře.
“ … ná ekonomická krize, takže musí…,“ ozývalo se a hlas najednou ztichl.
„Co když tam někdo bude a Robin mu něco udělá…,“pomyslel si Alex. „Možná že ho zmlátí a schová do skříně, aby do toho pokoje pozvala Alexe a dokázala mu, že tam nikdo není. Nebo si bude myslet, že budu prohledávat i skříně a tak ho hodí z okna a hodí na něj ještě nějaký granát. Ten člověk musí být nechutně bohatý, když je tady sám. Nesmím Robin dovolit, aby mu něco udělala!“ Chystal se otevřít dveře.
Najednou je otevřela Robin a dveře udeřily Alexe do nosu.
Poslední, co si pamatoval, bylo, že se nad ním Robin sklání a říká:
„*******“
U Robin a Alexe
Když se Alex probudil v podivném nemocničním pokoji, všiml si, že je Robin celá od krve.
„ROBIN! PROČ JSI MU TO UDĚLALA! ON TI NIC NEUDĚLAL!“ křičel Alex.
„O čem to mluvíš, Alexi?“
„JÁ BYCH NA TEBE NEBYL NAŠTVANÝ, KDYBYCH ZJISTIL, ŽE TU NĚKDO ŽIJE! NEMŮŽEŠ PROSTĚ PŘIJÍT ZA BOHÁČEM, ZMLÁTIT HO DO KRVE A NĚKAM HO SCHOVAT!“
„Asi blouzníš po té ráně do hlavy,“ řekla Robin a šla si umýt ruce.
„BUDE PO TOBĚ PÁTRAT POLICIE! TO NESTOJÍ ZA TO, ABYS JEDNOU MĚLA PRAVDU! POKUD SI TEDA NEUDĚLALA NĚJAKOU FINTU, ABYS ZDĚDIL…“
„Tak teda promiň, že jsem ti zastavila krvácení z nosu!!!“ křikla Robin.
Alex se šel kouknout do zrcadla. Na některých místech na obličeji měl zaschlou krev.
„Robin…. promiň za to, co sem řekl… já jsem si myslel, že si tomu člověku něco udělala, protože ten hlas najednou ztichl… tak… promiň.“
Robin se zasmála.
„Pojď, já tě zavedu za tím „člověkem.““
U Robin a Alexe
„Televize?“
„Jo,“ řekla Robin, „mluvila v ní nějaká husa a tak jsem to vypla.“
„Robin! Nenadávej tak.“
„No a potom jsem se jen rozhlížela po pokoji“.
Alex se kouknul z okna. Nic podivného neviděl. Ve skříni bylo jen oblečení.
„No… tak jsem docela rád… že tu nikdo není,“ řekl a vyšel z pokoje.
„Už můžete“ řekla Robin.
Z koše vyskočily dva mopslíci, na kterých bylo poznat, že se najedli dosti odpadků.
Robin jim hodila 20 Kč jako odškodné a utíkala za Alexem.
U Alexovy matky
„Vraťte mi moje dítě!“
„Paní Stoková, my se usilovně snažíme vašeho chlapce najít, ale víte jaké jsou okolnosti. Pořád se šíří fámy, že váš syn byl unesen s prezidentovou dcerou.“
„Ale on byl unesen s prezidentovou dcerou!“
Policista jí dal ruku před pusu. „To oba víme, ale naše pátrání by urychlilo, kdyby jste veřejně řekla, že nebyl.“
„Chápu,“ řekla Ema Stoková. Vyšla z pokoje, zamkla se na záchodě a už nevyšla.
U Robin a Alexe
„Já to nechápu,“ ozval se Alex.
„Vypadá to, jako by svět najednou končil. Jako by tady byla hranice, za kterou nic není.“
„To není důležité, Alexi. Tak se někdo rozhodl, že usekne půlku světa. Když jsem byla v Pardubicích, stejně to za moc nestálo.“
„Jak víš, že jsou tím směrem?“
„Protože tamtím směrem je Praha,“ řekla Robin a ukázala na město, které bylo na opačnou stranu od konce světa.
„Já ti nevím, Robin… není to spíš Kladno? Na Prahu se mi to zdá moc malé.“
„Jo. Máš pravdu. Na Prahu je to moc malé, staromódní, ošklivé a…“
„Tohle je lepší než Praha! Je to vybaveno technologiemi a je to podle nejnovější módy!“ ozvalo se.
„To jsi zas ty! Kde se schováváš!?“ řekla Robin.
Hlas se zamyslel a řekl: „V Alexově bundě.“
„Alexi, dej mi tu bundu,“ řekla Robin. „Já tu chodím v tričku!“
„NE! TEN HLAS LŽE! JAK BY SE DOSTAL DO MÉ BUNDY?!“
„Alexi, můžeš si potom koupit novou bundu!“
„Ty nevíš, o co tady jde!“
„Vím, o co tady jde! Jde o zlikvidování otravné entity!“
„Tak čau,“ řekl Alex, prosmekl se kolem Robin a utíkal nahoru.
U Alexovy matky
Alexova matka se v mžiku ocitla u sebe v domě. Koukla se na Alexův obrázek na poličce.
„Modli se, aby ta holka nic nezjistila.“
U Alexe
„Ale mami, určitě nic netuší,“ řekl Alex, který doběhl až na vrcholek věže.
„Vždyť lidi jsou tak materialističtí, že jim přijde normální udělat všechno pro to, aby se někdo nedotkl jejich bundy,“ vysvětloval Alex a vzal ze země velký kus dřeva.
Uslyšel kroky.
„Bum!“
U Robin a Alexe
Když Alex přitloukl prkno ke stěnám kolem dveří, otevřela je Robin, protože Alex zapomněl, že dveře se otevírají ven.
„Alexi,“ řekla Robin: „S tebou není žádná zábava, když se vůbec nesnažíš! Kdyby někdo chtěl vzít bundu mně, tak bych ho tím prknem praštila do hlavy!“
„A teď je na to pozdě co?“ zeptal se Alex.
„Jo,“ řekla Robin podlezla kus dřeva a… najednou se ze stěny vynořila kamera, oskenovala Robininu hlavu, zasunula se a strop se začal otevírat.
Na policejní základně
„Paní! Už jste na tom záchodě zamknutá půl hodiny! Paní! Jste tam?“
U Robin a Alexe
Z podlahy vystoupily schody.
Robin vypadala, že už vůbec nemyslí na zlikvidování otravné entity.
„Alexi! Pospěš nahoru, než se to zase zavře.“
„A v čem nám to pomůže? Teď by jsme se spíš měli dostat do toho města a…“ namítl Alex. Ale Robin ho chytla za ruku a táhla nahoru. Najednou se strop zas zavřel.
„Robin! Jsme tu uvěznění!“ vykřikl Alex.
„Tak rozbijeme okno a vyskočíme…“
„Víš, Robin… je tu jedna věc, kterou by dívka ve tvém věku měla vědět. Když člověk skočí z velké výšky, tak… umře!“
„Ale zapomínáš na to, že já jsem nezničitelná a že ty… už to prostě nějak zvládneš. Když si skočil z Pražského hradu, tak’s to taky dal. Tak se snaž to zopakovat!“
„Ne! Ničeho se tady nedotýkejte!“ ozvalo se.
Alex se koukl z oken a řekl: „Robin! Koukni! Tam je Praha! Svět už nekončí!
„A jak víš, že to není podvod?“ zeptala se Robin.
„Nevím. Sice je nějaká šance, že by na skle byla nalepená fotka Prahy, ale…,“ přemýšlel Alex, ale Robin řekla: „Já vím, jak to zjistit!“ a praštila hlavou o sklo. Sklo se sice rozbilo, ale Robin se svalila na podlahu a omdlela.
Věž se začala otřásat.
U premiéra
Premiér si mnul ruce.
„Vše probíhá podle plánu, prezident je v domácím vězení a nesmí na veřejnost, Robin Skvikovská je oficiálně mrtvá, a Milan Podřídil dělá zázraky, je neopatrný a nezajímá ho, že usiluji o jeho život.“ Najednou za ním přišel muž v černém a řekl: „Co byste řekl, kdybych vám řekl že nad Osvaldovým lesem se objevil poletující vrcholek věže?“
„Že jste šílenec,“ řekl premiér.
„Tak to jsem asi šílenec.“
„Vítej v klubu.“
U Robin a Alexe
Alex jen tak tak chytil Robinin klobouk, který padal z rozbitého okna. To by ještě scházelo, aby až se Robin probudí, skočila za ním. Podíval se ještě jednou na Prahu. Pořád tam byla, takže pravděpodobně byla skutečná. Pokud to teda náhodou nebylo Kladno. Podíval se pod sebe. Uviděl pod sebou obrovský plamen, který šlehal zespod létající věže.
A pod věží nebyly žádné chatky, ani zbytek hradu, ale jen les. Jen les a malý premiér připravující nukleární bombu.
U premiéra
„Víte jistě, že je to moudré?“ řekl sluha premiérovi.
„Myslíte odpálení neznámé létající věže atomovou bombou jen proto, že si myslím, že je v ní Robin Skvikovská? Samozřejmě, že je to moudré, když už ne geniální.“
„Ale víte, že tím porušíte celosvětový zákon o nestřílení v národních parcích?“
„Co by se mi mohlo stát?“
„No, přinejmenším by na Vás spáchali atentát.“
„To nic není!“
„A pokud by to zašlo daleko, mohli by vám přestat dodávat ECO-Týdeník.“
„To ne! To bych přišel o stránku vtipů o zvířatech! A není tu nějaká výjimka o střílení na létající věže?“ zeptal se premiér a sluha zakroutil hlavou.
„A není tu nějaká zbraň, na kterou by to neplatilo?“
„No…,“ řekl pomalu sluha. „Jedna tu je.“
U Robin a Alexe
Alex ještě klobouk vytřepal. Vypadlo z něj pár granátů, protože Robin dá výbušniny do všeho, co se ji dostane do ruky. Klobouk se zachvěl. Podíval se na klobouk. Byl velký, černý a chlupatý. Zatmělo se mu před očima.
U premiéra
„Vodní dělo? „užasl premiér.
„Jo.“
„Myslíte, že jim tím můžeme nějak ublížit!?“
Sluha namířil vodní dělo na kolemjdoucího a odstřelilo ho to 100 metrů daleko.
„Tohle je náz…,“ už nedořekl sluha.
„BUM!“
U Robin a Alexe
Já nevěděla že se dostanou až sem. Uslyšel Alex a uviděl sebe, jak se dívá a na vysouvající se schody.
Ještě to snad půjde spravit. Jak jsem mohla vědět, že mě to pozná. Alex uviděl jak ho skenuje kamera.
Proč se ten kluk vůbec nehýbe? Najednou Alex viděl, že se dívá sám na sebe.
„Ahoj?“ řekl Alex a zároveň Alex před ním.
Jak mohl zjistit, kde jsem?
„Ty ses asi pomátl, když mluvíš s kloboukem? To jsi nepochopil, že jsem neviditelný!?“ zalhal hlas. Tentokrát ale mluvil takovým normálnějším způsobem.
Alex to konečně pochopil.
„Ehm… Vím, že jsi v tom klobouku, protože… jsem se jaksi dostal… do tvojí mysli.“
Jak!?
U premiéra
Z věže na vodní dělo vypadl granát a to se roztříštilo.
„Útočí na nás,“ řekl nějaký voják.
Premiér si vzal mobil a řekl do telefonu:
„Dobrý den. Rád bych si u vás objednal nové vodní dělo a… nového sluhu.“
U Robin a Alexe
„Kdo jsi? To tobě patří ta věž?“ zeptal se Alex.
Mám mu to říct?
„Samozřejmě! Prostě jsem vás chtěla poznat, a tak jsem vás zavedla sem.“
„To jsi byla ty, kdo dal GPS, aby ukazovalo, že Praha je tady?“
„Ano,“ Alex najednou uviděl Robin. „Ale protože jsem se bála, tak jsem se vám neukázala rovnou. Což bylo dobře, protože kdybych nezalhala, že jsem v tvojí bundě, tak by mě Robin z toho balkonu shodila.“
„Počkat. Ty schody se sem otevřeli, jakmile kamera oskenovala Robininu hlavu. Ale to vlastně neoskenovalo Robin, ale tebe, a proto se to otevřelo!“
„Tlesk tlesk.“
„Hm… nečekala jsem, že ti to dojde.“
„Takže musíš vědět, jak se odtud dostat!“ řekl Alex. Najednou ucítil chlad. Potlesk ustal.
„V tomhle je právě ten problém. Všechny plány k Hradu jsem nakreslila já…“
„V architektuře moc zběhlá nejste, to jsem poznal.“
„A v logickém myšlení mám taky trochu m e z e r y, a tak trochu jsem nečekala, že dojdu až sem, jen abych se podívala na Prahu a na hvězdy. Chvíli jsem plánovala astrologický tým, který bude mít dvouhodinové směny, ale to jsem počítala s tím, že ten, kdo bude mít směnu po tobě, otevře zdola, abys vy…“
„A nemůžete prostě zavolat někoho, kdo vám otevře?“
„Nikoho odsud kontaktovat nemůžu pr…“
„Ale vždyť když jste tak mocná čarodějka ta…“nedokončil větu Alex.
„Jak jsi přišel na to, že jsem čarodějka?“ zeptal se hlas.
„Vždyť proměna člověka na klobouk je přece hrozně těžké kouzlo a…“
„Alexi, ty mě nevidíš?“
„Ehm… já vidím jenom to, co vidíš ty, nebo na co myslíš.“
„Alexi. Já jsem pes.“
U premiéra
„Nové dělo je připraveno, pane,“ řekl nový sluha. „Máme na ně zaútočit?“
„Zaútočíme na ně, až řeknu.“
U Robin a Alexe
„Co!? Nemůžeš být pes! Psi nemluví! Nestaví si velké věže! A hlavně se neproměňují do klobouků!!!“řekl Alex a šmátral rukama před sebe. Narazil na něco chlupatého.
„To je moje hlava,“ pak narazil na něco měkkého a slizkého.
„Au! To je moje oko. Zkusím to jinak,“ řekl Alex a najednou před sebou uviděl velkého černého labradora.
„Vidíš. Teď jsem si představila sebe v zrcadle. Ale hodilo by se, kdybys mi už přestal koukat do myšlenek a začal pomáhat mi dostat nás ven.“
„No, to bych taky chtěl, ale já nevím jak. Počkat. Jak se vlastně jmenuješ.
„Jsem Bibina. Pokud to chápu dobře, tak ses do mojí hlavy dostal náhodou a nemáš ani ponětí, jak se dostat ven.“
„Ehm, jo.“
„Ach. Tak to nemám na vybranou….,“ uslyšel ještě Alex Bibinu a dál už si nic nepamatoval.
U premiéra
„Čekáme tu na něco konkrétního, nebo tu čekáme prostě jen tak až do soudného dne?“ zeptal se sluha.
„Čekáme tu na něco,“ oznámil mu premiér.
„Co?“
„Čekáme, až se něco stane, abych měl důvod říct teď.“
Jakmile sluha uslyšel: teď, vypálil 100 hektolitrů přímo proti věži.
U Robin a Alexe
Robin se mezitím probudila a koukla se z okna.
„Alexi! Ta Praha je skutečná! Teď už jen stačí se dostat dolů! Alexi!“ řekla Robin a otočila se. Alex ležel omdlený na podlaze.
„Alexi, to se nedělá!“ napomenula ho a vzala si z jeho rukou klobouk.
„Já vím, že je pěkný a stylový, ale kamarádi si věci neberou.“
Koukla se kolem sebe, jestli se někdo nedívá. „Ty máš ale pěknou placku… možná si ji na pár dní půjčím,“ řekla Robin a odepnula si z Alexovy bundy červenou placku.
Ohmatala si klobouk.
„To ne! Kam jsi my dal ty granáty!“
Alex neodpovídal. Jenom tak posměšně dýchal, jako by jí chtěl říct: „Shodil jsem je na skupinku draků pod námi, i když jsi u toho nebyla! Cha cha cha.“
Robin se podívala z okna, aby zjistila, jestli je tam díra po granátu.
Před obličejem se jí objevil obrovský proud vody.
Zavřela oči a dala ruce před sebe.
U prezidenta
„Musím se nějak dostat pryč,“ řekl prezident a chodil dokolečka.
Najednou se dveře pootevřely. Koukl se na chodbu. Uviděl na zemi korunu. Rozhlédl se, jestli se někdo nedívá, a dal si ji do kapsy. Uviděl další korunu. Tohle se desetkrát opakovalo. Vešel do pokoje s poklopem, ke kterému někdo nakreslil šipky.
„Hmmm… poklop…. to by mohlo být nebezpečné… co kdyby z něj vylezlo to monstrum,“ přemýšlel prezident a vyndal z kapsy tlačítko, které zmáčkl. Přišly k němu čtyři další prezidentové.
„Přineste to nejtěžší, co tu máme, a zatižte tím poklop, aby z něj nic nemohlo vyjít.“
Po chvíli přinesli tlustou uklízečku a položili ji na poklop.
„Co tady děláte!?“ zeptal se prezident uklízečky.
„Uklízím!“
„Vždyť vám už skončila směna!“
„To sice jo, ale někdo mě tu zlomyslně zamknul.“
„Víte co? Zůstaňte na tom poklopu.“
U Robin a Alexe
Nic se nestalo. Robin chvíli počkala.
„Možná jsem už zemřela,“ zamyslela se Robin. Potom jí už to čekání začalo nudit a koukla se před sebe. Voda se nehýbala. Dotkla se jí. Byla studená. Asi se z nějakého důvodu proměnila v led.
„Kde se tu vzal? No když už tu je, tak je něco, co jsem vždycky chtěla zkusit.“
U Angely
„Já se ho snažím dostat ven a on mě tady zavře spolu s sebou,“ pošeptala si pro sebe Angela a plížila se za uklízečkou.
„BAF!“ vykřikla Angela.
„LEK!“ vykřikla uklízečka zděšením. Ale k Angelině zármutku pořád stála na poklopu.
„Já jsem strašný drak! Bu bubu! Chci vypít tvoji krev,“ strašila Angela.
„Prosím! Jen to ne!“ třásla se uklízečka.
„Možná, že tě ušetřím, když vyjdeš z tohoto pokoje a už se nevrátíš, aby jsi mě nerušila v mém věčném odpočinku.“
Uklízečka se koukla na dveře, a pak na Angelu, pak zas na dveře a potom na Angelu.
„Vždyť to je nejmíň deset kroků! To radši umřu.“
„Měl bych tě na místě vysát, ale dám ti ještě jednu šanci, protože jsem dnes už jedl. Stačí mi když slezeš z toho poklopu. Protože… Ehm… je to posvátné místo, kde jsem zemřel.“
„Nad tím se musím zamyslet.“
U Robin a Alexe
Alex se probudil. Slyšel takové podivné zvuky.
„Robin! Hádej, co se sta… “ Najednou se zastavil. Možná by to pro jistotu neměl Robin říkat.
Kde je vlastně Robin?
„ROBIN! Kde jsi?“ řekl Alex. Zvuky zesílily. Otočil se a uviděl Robin, jak se vyklání z okna.
„Anluksi thasi em,“ řekla Robin. Alex přišel blíž a uviděl že Robinin jazyk se přilepil k velkému kusu ledu.
„Robin! Co se stalo?“
„Nho ohni phlo nhas vyslhulili vhodu ah ta nlahudnho zhlzla. Ah thlak hum hi lukha zhe vyhsklousim tho so mhi thatha likhal aht nuhdlelam. Ah thud uhz vhlim phos mhi likhal aht tho nuhdlelam. Phoslim nhulak mle uhlup.“
„Nerozumím ti ani slovo, ale asi chceš odlepit,“ řekl Alex a začal hořákem nahřívat led.
U Angely
Po chvíli Angela řekla: „Ty vážně nevíš, jestli radši umřeš nebo uděláš jeden krok? Vždyť je to úplně jasné!“
„Asi máš pravdu. Samozřejmě, že radši umřu.“
Angela se pokusila uklízečku zvednout, ale byla moc těžká. Najednou z ní vypadl zlatý náramek a pár mincí.
„Odkud jsi to vzala?“
„Ze státní pokladnice,“ řekla uklízečka a vycenila svoje zlaté zuby.
U premiéra
„Pane! Všechna voda se proměnila v led!“
„Tak vypalte po druhé!“
„Nejde to! Ten led je tak tvrdý, že ho voda nerozbije!“
„Tak ho rozbijte!“ řekl premiér a všichni si vzali kladiva.
U Robin a Alexe
„Au!“ křikla Robin když se jí odlepil jazyk. Led tam pořád ještě byl, najednou se ale zakymácel a spadl k zemi.
„Musíme se odtud dostat!“ řekl Alex a vyklonil se z okna.
„Proč tak najedn…“ začala Robin a najednou se celá věž zakymácela.
„Protože ty plameny zhasínají.“ vyhrkl Alex.
U Angely
Angela vytočila 158.
„Dobrý den. Chtěla bych nahlásit uklí…“ začala.
„No tak dobrá,“ urazila se uklízečka, spadla na zem a odkutálela se pryč z poklopu.
„No konečně!“ odfrkla si Angela, zalezla do poklopu a zamkla za sebou.
U Robin a Alexe
Najednou se Robin zvětšily zorničky a řekla: „Mohla bych zkusit opravit ovládací panel.“
„Bibino? Jak jsi to udělala? A o jakém panelu mluvíš?“ řekl Alex.
„Napojila jsem se na Robininu mysl a mluvím o tomhle panelu,“ vysvětlovala Robin Bibininým hlasem. Robin kopla do vzduchu a najednou se tam objevil panel se spoustou tlačítek, obrazovkou a klávesnicí. Byl ale viditelně poškozený od střepů z rozbitého okna. Věž se otřásla po třetí.
U premiéra
„Led, který vycházel z děla jsme zničili, ale dělo pořád nechce vypálit,“ hlásil sluha.
„Půjčte mi to, vy neschopové,“ vzdychnul premiér, vyndal sluhovi z rukou kladivo a vlezl do děla.
„Tady to je!“ zvolal premiér. „Byl tu kus ledu, který bránil vodě, aby se vypálila. Ale teď už budeme moct vypálit, když jsem ho zni…“
Jakmile sluha uslyšel: „teď“, vypálil premiéra a 100 hektolitrů vody proti věži.
U Robin a Alexe
„Proč to ***** nefunguje!“ řekla po půl hodině Robin Bibininým hlasem a praštila do panelu.
„Kdybyste jen nerozbíjeli to okno, věž by mohla zůstat neviditelná a nepokazil by se přívod energie!“ Věž popolétla trochu do boku.
„Do **** s tím programováním!“ dodala, vzala premiérovi, který letěl kolem, kladivo a začala bušit do podlahy.
Věž začala pomalu klesat a naklánět se do boku, protože plamen na jedné straně začal být slabší než ostatní.
U uklízečky
„Dobrý den. Tady CNTA, co potřebujete?“ ozvalo se z telefonu.
„Slyšela jsem, že dáváte nemalé odměny za informace o monstru z tunelu?“ otázala se uklízečka.
U Robin a Alexe
V podlaze se objevila malá dírka… teda pokud tomu pořád šlo říkat podlaha. Podle Alexe to teď byla spíš stěna.
Už byli jen 1000 m nad zemí.
U premiéra
„Cililink,“ pípnul premiérovi mobil. Premiér to zvedl.
„Pane, moc se omlouváme, za to co se stalo. Jste v pořádku?“
„Jo.“
„Nějaké chybějící končetiny?“
„Ne.“
„Tak se pojďte podívat, protože ta věž už padá.“
„Nemůžu,“ řekl premiér.
„Proč ne?“
„Já jsem ještě nedopadllll…“
„BUM!!!“ ozvalo se sluhovi z telefonu a přerušilo se spojení.
U Robin a Alexe
„Alexi! Rychle! Skoč tou dírou ve podla… stropě,“ nakázala Robin alias Bibina.
Alex si stoupl na převrácenou skříň a vyskočil jak nejvýš mohl. Najednou se gravitace obrátila a on narazil hlavou na podlahu místnosti s kamerou.
„Jau!“ Chvilku po něm tam spadla Robin aneb Bibina. Najednou strop vybuchl a místo něj byla nad nimi hořící tráva. Našel v kapse kamínek a hodil ho nad sebe. Kamínek zůstal se spálenou trávou.
„Jsou věci, které nikdy nepochopím,“ řekl Alex a koukl se na Robin. Ta se asi praštila do hlavy tak moc, že omdlela. A klobouk neboli Bibina se odkutálel kdoví kam.
Alex uslyšel slabounké: „Au, au, au, au, au,“ do rytmu kutálení se ze schodů. Běžel ke schodům. Klobouk se kutálel pořád dál. Snažil se ho dohonit, ale klobouk byl rychlejší.
„Bibino! Nemůžeš se nějak zastavit?“
„Při tomhle kutálení? Ani náhodou. Teď se maximálně můžu snažit se nepoblinkat!“ řekla Bibina a najednou se vykutálela z okna.
„Bibino!“ vykřikl Alex a běžel k oknu. Bylo ale moc pozdě.
„Co se stalo Alexi?“
„To nic,“ řekl Alex. „Pojďme dolů.“
U Bibiny
Bibi padala a padala a padala. Už to pomalu začalo být nudné…. když najednou… začala číst komiks.
U Robin a Alexe
„Co tu hledáme, Ale… hele! Můj klobouk!“ zajásala Robin, když sešli dolů a klobouk jí spadl na hlavu. Alex si řekl, že by bylo špatné, kdyby Robin zjistila, že je živý. A jako by to Bibina tušila, klobouku narostly nožičky a utekl. Robin ho chtěla pronásledovat, ale Alex ji chytil za ruku. Jenže ona se mu vysmekla, a utekla za kloboukem. Když ji dohonil, byla v jedné z chatek. Byl tam velký, černý labrador, který jedl z misky.
„Kde se tu vzal?“ zeptala se Robin.
„Nemám páru,“ řekl Alex, který páru měl.
„Kam ten klobouk zmizel?“ zamyslela se Robin a koukala se po pokoji.
„Jak to mám vědět? Stejně ti neslušel. Pojďme pryč!“
„Někde tady musí být!“ naléhala Robin.
„Proč se rovnou nezeptáš toho ps…,“ začal ironicky Alex, aniž by si uvědomil, jaké by to mohlo mít následky.
„Hm… no možná by to mohl vyčenichat,“ navrhla Robin a nastavila psovi ruku.
„Ehm… mohl bys mi najít můj klobouk?“ požádala Robin.
„Jak mám vědět, kde je tvůj klobouk,“ řekla Bibina.
„Ááááááá! Ten pes mluví!“ vykřikla Robin a napřáhla se po Bibině židlí. Najednou se podívala na Alexe.
„Alexi! Jak to, že nejsi vůbec vyděšený!?“ zeptala se a položila židli.
„Aha… Já zapomněl. Ááááááááááááááááááááá!“
„Alexi! Nechovej se jako holka! Je to jen malý mluvící pes!“ konejšila ho Robin.
„Připadám ti malá?“ protestovala Bibina a trochu poporostla. Robin se schovala za roh.
„Kkdo jjsi aa cco ppo nnás chceš?“ vykoktala Robin.
„No předtím, než vám to řeknu, se koukněte na tohle:“
Zprávy dnes
„Československorusko se od teď jmenuje svaté české impérium a Zprávy dnes jsou pro vládu moc zastaralé od teď jsme:
Zprávy zítra
„Do toho, co je dnes, vám vůbec nic není, takže se koukněte, co uvidíte zítra.“
„Příště uvidíte: „
„Do toho, co se děje dnes, vám vůbec…., jak dořekne moderátor svou větu? Těšte se na to v dalších zprávách zítra.“
„Za chvíli: Rozhovor s opozičním poslancem Markem Novákem:“
„My si samozřejmě uvědomujeme, že jsme ti špatní a měli bychom jít premiérovi z cesty. Ale kdyby nebyl někdo, kdo je levičák, hlasuje pro špatné zákony a chce si jen vydělat, jako my nebo pan prezident, byl by svět nudným místem pro život…“
„Poté: Rozhovor s uklízečkou, která zachránila Pražský hrad před monstrem z tunelu“
„Za všechno tohle vděčím Nedemokratickému Ultra Kapitalistickému rEžimu vedenému panem premiérem. Viděla jsem, jak pomáhají všem okolo, a tak jsem taky pomohla tím, že jsem zlikvidovala mo….“
U Robin a Alexe
„To je přece diktatura!“ vpadla do toho Robin.
„Jo… a kvůli tomu po vás chci, ab…“
„Musím domů! Nechápu, proč to táta nezastavil!“
„Zamkli ho na Pražském hradě. Taky rozhásili, že jsi umřela, zakázali většinu druhů zpráv, zatýkají opozici, která s nimi nespolupracuje, a taky zakázaly ananasovou pizzu.“
„Alexi, jdeme!“ zavelela Robin, ale najednou narazila na neviditelnou stěnu.
„Bez mojí pomoci se odsud nedostaneš. Na oplátku ale chci tvoj…“
„No tak dobře! Tady je moje krev,“ přerušila ji Robin. Vytáhla červenou lahvičku a dala jí pod Bibininu hlavu. Najednou se Bibině ze zad vynořily čtyři robotické ruce. Jedna z nich vzala ampulku a zase se zatáhla.
„Co to máš na zádech, teda co jsi to měla na zádech?“
„Robotické ruce. Jak si myslíš, že bysme všechno tohle postavili? Naše tlapky za moc nestojí,“ řekla Bibi.
„Jak to myslíš – naše?! Vás je víc!?“ zeptala se Robin.
„Samozřejmě! Všude kam dohlédneš, je moje říše psů anebo hologram, aby ani ti psi s nejlepším zrakem nedohlédli na konec,“ vysvětlovala Bibina a něco se začalo hýbat v Robininém batohu.
„Robin! Vyndej toho psa! Je to živá, mluvící, a myslící bytost!“
„Ale, Alexi! Oni jen vypadají, že myslí! Něco jako koaliční poslanci!“
„Robin!“
„Neměl být tak roztomilý a vypadat jako plyšák. Nechápeš, kolik stálo práce ho ukrást! Musela jsem k němu přijít, vzít ho do ruky a dát do batohu!“
„ROBIN!“ utnul to Alex.
Robin tedy neochotně otevřela tašku, vykoukl z ní střapatý, černobílý pes, a seskočil na zem.
„Na co čekáš, Abry?“ zeptala se Bibina.
„Na tohle,“ řekla Abra, kousla Robin do nohy a utekla.
„Au!“ zakřičela Robin.
„Vždyť skoro nekrvácíš,“ poznamenal Alex.
Bibina si uvědomila, že se diskuze ubírá jiným směrem, než chtěla, a tak navrhla:
„Myslím, že bysme se měli vrátit k tématu.“
„To máš asi pravdu. Proč s sebou bereš krev, Robin?“ pozdvihl obočí Alex.
„Pro všechny případy,“ odpověděla mu Robin.
„Ale já nechci tvoji krev a neznám nikoho, kdo by chtěl, teda kromě toho upíra, co mám ve sklepě,“ řekla Bibina.
„Tak mi ji vrať,“ řekla Robin.
„Pozdě!“ řekla Bibina. „Ale chtěla bych ještě něco. Chci s vámi spolupracovat. Myslím, že bych vám mohla pomoct.“
„A proč bysme ti měli věřit, ty… ty… pse!? “ namítala Robin.
„Jsem Bibina a…“
„Bibina? Hm… Nikdy předtím jsem neslyšel o psovi jménem Bibina.“ Alex mrknul na Bibinu a snažil se vypadat co nejpřekvapeněji.
„Proč mrkáš, Alexi? Máš něco v oku, nebo mrkání je lidské gesto pro ironii? Vždyť jsme se už setkali, nepamatuješ? Na vrcholku té věž…“ vysvětlovala Bibina. A najednou si i ona uvědomila, že by to neměla říkat.
„Počkat? Vy se znáte?“ zeptala Robin.
„Ne!“ řekla Bibina a Alex.
„No, zpátky k tomu členství v týmu. Absolutně odmí…“ nedořekla Robin.
„Jsi mnohem důvěryhodnější než Robin, tak tě berem,“ přerušil ji Alex.
„Ale je to mluvící pes, kterého jsme právě potkali!“
„No a?“
„A vzal mi moji krev!“
„No a?“
„A má ve sklepě upíra!“
„No, to mi trochu vadí, ale pořád důvěryhodnější než ty!“
„Robin, taky ti budu užitečná,“ navrhovala Bibina.
„A jak?!“
„Pamatuješ, jak zmrzla všechna voda z vodního děla?“
„Ehm, jo. Chceš mě naučit, jak si od něj odlepovat jazyk?“
„Ne! Vlastně to možná taky, ale hlavně tě chci naučit, jak… ovládat převzatou dračí schopnost..“
„Co to ***** je? Počkat…., Angela ovládá led, takže… Já jsem jí tu schopnost nějak ukradla?“
„Nechceš si přečíst tu knížku, co ti dala?“
„Čtení je pro šprty… jak o ní víš?“
„Mám své zdroje.“
„No to je teda odpověď!“
„Takže abych to shrnula… nějaký tvůj předek dostal od jednoho z minulých ledových draků schopnost ovládaní ledu za to, že mu zachránil život. A když se ji naučíš, můžeš ovládat led, a vytvářet led z vody, a tak dále…“
„No a co. Stejně mě to nikdo nenaučí.“
„No… na to bych nevsázela.“ řekla Bibina a před Robin vyrostl malý bezlistý strom.
„Ty ovládáš stromy?!“
„Ne. Dřevo. Mohla bych tě taky naučit dost věcí.“
„A proč to děláš?“
„Jsem Bibina! Chci zachránit to, kvůli čemu jsem přijela.“
„Psí granule?“
„Ne, demokracii. Pojďme do práce.“
