Kapitola pátá: Hlavní drak, čtyři kameny a fantazie

„Hele, ty na nás nemáš takhle přepadávat, to jen mi vás,“ ozvala Robin, kterou pořád držel letící drak.
„Osvobodili jste hodného draka, odrazili jste útok na Pražský hrad. Jste naši nepřátelé.“
„Ale vpadnout na nás takhle ze zálohy, když jsme bez zbraní, to není fér.“
„Ty otravná *****, my nejsme fér? Myslíš, že jsme to věděli, když jsi nám vpadla do jeskyně?“
„Jo, ale vy máte svoje schopnosti!“
„Ty’s nevěděla, že je máme… a… prostě nejsme fér,“ oznámil naštvaně drak a Robin pocítila, jako by ji kopnul proud.

Až doletěli

„Teď vás předvedu před hlavního draka. Ano?“ oznámil žlutý drak.
„Ne,“ odpověděla Robin.
„No tak dobře, když chcete zemřít rovnou.“
„No, to chceme,“ řekl Alex.
„Ale… já vás tam musím dovést.“
„To vím,“ řekl Alex.
„Vy mě prostě jen dráždíte a podrážíte.“
„Co by jsme dělali jiného, jsme svázaní,“ povzdechnul si Alex.
„No tak dobře, tak vás rozvážu,“ řekl žlutý drak a začal je rozvazovat. Alex si skoro myslel, že mu plán vyjde, ale pak se objevil bílý drak a žlutému řekl: „Cože? Proč je rozvazuješ? Odnes je do základny!“
„Ano, Johne.“
„To byl ten velitel?“ zeptala se Robin.
„Ne, jen nadřízený.“
„Já jsem velitel!“ řekl oranžový drak, který předtím útočil na  Pražský hrad.

Zprávy dnes

„Kauza Robin 2 je u konce a začíná kauza Robin 3. Zjistilo se, že ve skutečnosti Robin netekla z pusy krev, ale rozžvýkané maliny a že nebyla mrtvá, ale usnula. Přišel na to syn naší významné vědkyně Emy Stokové, Alex Zapletal, který prezidentově dceři také pomáhal při obraně během obléhání Pražského hradu. No, ale když se šli projít, unesl oba drak. Zatím pokračuje pátrání, ale policie si je skoro jistá, že mezi sebou nemají tyto dvě události souvislost.
Ale tohle není zpráva dne, zpráva dne je, že Milan Podřídil včera mluvil pravdu. Dnes v šest hodin vědci zjistili, že měsíc nevydává žádné světlo. Jen ho odráží. Jestli tomu tak bylo odjakživa, nebo za to může ten zpropadený Milan podřídil, zůstane záhadou.
Další zprávou je, že byl nalezen prezident přivázaný k židli v domě jistého Matouše Nar…“

V jeskyni o půl hodiny později

„Ještě že nám ten drak pustil televizi. Jinak by tu byla strašná nuda,“ řekl Alex kterého s Robin drak zavřel ve velké kamemné cele. Nebylo tam moc světla, jediný zdroj bylo malé okno vysoko na stropě.
„Právě přichází nejvyšší z nejvyšších – drak Adolf“ oznámil oranžový drak a zatroubil.
„A kde je?“ zeptala se Robin.
„Tady! Jsem to já přece – jsme se už viděli,“ řekl naštvaně drak a zamával Robin před očima rukou.
„Dobře, nemusíš být hned tak nepříjemný. Co po nás chceš?“ zeptala se Robin a začala vytahovat z kapsy nějakou ampulku.
„To vám hned vysvětlím,“ oznámil drak a začal vysvětlovat. „Už mě znáš hodně dlouho, Robin. Jsem ten drak, kterého sis kdysi vzala jako rukojmího. Pamatuješ?“
„Trochu, ale v té době jsi ještě nebyl červený. Máš nějakou dračici?“
„NE!!! To je na dlouhé vysvětlování.“

V jeskyni

„Jmenuji se Adolf a kdysi jsem začal přemýšlet nad jiným způsobem, jak vytvořit portál do dračí dimenze bez zabíjení obrovského množství lidí.“
„Máš lidi rád?“ zeptal se Alex.
„NE!!! Lidi jsou slizké nestvůry, které jedí draky zaživa, když ukážou jen kapku citů, nebo slabosti. Zabít jich ale takový počet je stejně těžké jako zašlápnout 500 000 mravenců za jeden den. Vlastně… jsem si teď vzpomněl, že tebe vůbec nepotřebuju. Takže tě zabiju rovnou.“
„Cože? Nemůžeš mě zabít. Já… Já… Já můžu ti být užitečný.“
„A jak?“
„Éééééééééééééé, jsem chytřejší než ty!“
„Cože? Jak se to opovažuješ říkat? Za to tě ztrestám tak, že si budeš přát, abys zemřel.“
„Nééé… Já se omlouvám!“
„Takže za nás budeš hrát mobilní a počítačové hry. Vlastně máme jen ty, kde mačkáš nástroje a ty od Eddiscu – to je mučení třetího kalibru!“ řekl Adolf. Hned přišel nějaký jiný drak s katovskou kápí a podal mu mobil.
„Tyhle všechny jsou od 3 do 7,“ řekl Alex.
„Právě proto to na jednom mobilu hraje 3 až 7 draků, ale ty to budeš hrát sám. Nedostaneš se ani na první level.“
„Ach… Nezačnete už vysvětlovat?“ vpadla do řeči Robin. Drak se zatvářil otráveně a pak začal vysvětlovat.
„Ach no… tak kdysi byly čtyři mocné kameny hmoty. Kdysi jsme si mysleli, že potřebujeme zabít třicet milionů lidí, abychom vytvořili portál pro návrat do našeho světa, ale to bylo moc těžké. Nedávno se ukázalo, že když tyhle kameny získáme, tak portál teleportuje do dračí dimenze  jen Čechy. V naší dimenzi nemají šanci přežít. Naopak z portálu vyjdou draci a ti si lidi zbývající na Zemi zotročí. Jeden ten kámen – kámen vody – je jasně modrý, svítí a visí na krku Robin Skvikovské. Dej mi ho!“
„Cože? Ten kámen mám po mámě! Než ti ho dám, chci toho vědět víc.“
„Dobrá… uchrání tě před zraněním. S ním můžeš zemřít jen nemocemi a stářím. A taky – když se ho naučíš ovládat – můžeš zabít stvoření myšlenkou. Když se ho naučíš ovládat, můžeš cestovat časem. Obojí je hrozně těžké a sama to nedokážeš. Ani já ne! Nikdo z draků a jen dva lidi z této dimenze.“
„A proč bych ti ho dávala, když mi nemůžeš ublížit?“
„Můžu zabít toho kluka!“ Adolf se výhružně zasmál.
„A kdo za tebe bude hrát hry?“ řekl Alex.
„No, tak nemůžu…“
„A oni jsou lidé mimo tuto dimenzi?“ zeptala se Robin.
„No jsou to spíš ldé, ale oni si stejně říkají lidé, no a v téhle dimenzi jsou ještě Arkanďané,“ řekl drak.
„Co to má ******* znamenat?“ řekla Robin.
„To ti řeknu, až mi dáš ten kámen! Jdu se vychloubat, jak jsem vyhrál všechny hry,“ řekl drak a bleskurychle odešel.


„Právě jsem je všechny vyhrál.“ řekl Alex.
„Dobře, tak teď se jdu se SVÝM výkonem vychloubat.“

Večer

„Pořád nechápu, proč tomu hroznému drakovi hraješ ty jeho hry? Chce všechny zotročit!“
„Slyšela si někdy o pudu sebezáchovy? Asi ne, když máš ten všemocný náhrdelník a…“
„Dup dup dup.“
„Někdo jde, řeknu ti to potom.“
„Jídlo,“ řekl drak, který právě otevřel dveře. Hodil před Robin oranžovou misku s hnědou břečkou s třešněmi, ve které sotva stála vlaječka s nápisem: „Tohle budeš dostávat, dokud mi nedáš ten kámen.“ Alexovi dal krémovou polévku a řízek s hranolkami. Na dortu, který dostal navíc bylo pro změnu na vlaječce napsáno: „Tohle budeš dostávat, dokud mi nepřestaneš vyhrávat hry.“
„Vyděrač! Ty jsi na tom stejně! Víš co, já s tebou nemluvím!“ řekla Robin, když drak odešel. Alex ale řekl: „Robin, musíš něco jíst!“
„Radši zůstanu o hladu, než abych zobala z talíře zrádce lidí.“

Otcova kancelář

„Ta nešťastnice Robin, do čeho se to zapletla,“ řekl Robinin otec, do kterého šťoural sluha doutníkem.
„Jsem tak nešťastný, že na tom strkání začínám být závislý,“ řekl a šel se projít na čerstvý vzduch. Dveře na nádvoří ale nešly otevřít. Byl na nich ale papír s nápisem:
Šťastný pobyt v nuceném domácím vězení,
přeje
premiér
.

U Robin a Alexe

„Robin, kdo se ti snaží pomáhat utéct a aby tě drak nezabil a kdo ti nabízí svoje jídlo? Vzpamatuj se!“ řekl Alex
„Asi můj plyšový medvídek – nemůže mluvit, ale určitě se mi tajně snaží pomáhat, abych se dostala pryč. Taky se mi tajně snaží pomoct, aby mě drak nezabil, a když mu otevřu hlavičku, vypadnou z něho červené bonbóny. Je to můj nejlepší přítel, ale to ty nechápeš,“ řekla Robin a nasypala si plnou pusu červených bonbónů.
„Jez si svoje bonbóny, já si zatím pochutnám na pořádné večeři.“
Najednou Robin vyndala z medvídka horolezeckou soupravu a začala vylézat k okénku, které bylo na stropě dvacet metrů nad nimi.
„Já jsem říkala, že mi pomůže utéct…“
„Robin, ty sebou bereš medvěda, který má v sobě horolezeckou soupravu?“
„Medvídku, víš že jsem na chvíli zapomněla, že s Alexem nemluvím?“
„A co já?“ řekl si v duchu Alex. „Zůstanu tady, budu vyhrávat Adolfovy hry, dokud se mi náhodou nepodaří utéct?“
Robin vykoukla z okna na stropě, byli na vrcholu nějaké hory a kolem okna byl postavený velký skleník, který byl strážený spoustou draků.
Když vylezla úplně, jeden drak si jí všiml a zeptal se:
„Je mi horko! Nemáš trochu vody?“
„Mám.“
„A dáš mi?“
„Ne.“
„Na ni!“ řekl drak.
„Mně se nechce,“ říkali draci, „už je dávno poledne a mně je horko.“
Dva další draci ale přišli pomoct. Robin zatáhla za medvídkovo ouško a vytáhla 35 cm dlouhý meč.
„Ale my nemáme zbraně!“ řekl jeden.
„Vyrobím vám je pomocí svojí schopnosti, pokud mi odpřísáhnete věrnost,“ řekl ten první.
„Přísaháme!“ řekli ti dva a drak jim začal plést zbraně z růžové vlny, kterou vyndal z batohu. „Tak tohle je ta tvoje schopnost! Takže vy draci vlastně nic magického neumíte!“
„Tos uhodla,“ řekl ironicky drak, který stál pár metrů vedle, a nad hlavou se jí vytvořila švestka, která jí spadla do obličeje.
Robin se na to pletení nemohla dívat, a tak jim hodila meč z druhého ucha a řekla:
„Ale potom mi ho vraťte.“
Jeden ze dvou draků si ho vzal a začal s ním obcházet kolem Robin, protože se tím pokoušel zamotat jí její malou geniální hlavičku. Pořad zrychloval a zrychloval… Najednou dala Robin před jeho dráhu meč a drak omdlel.
„Mám říkat: do toho, Robin?“ přemýšlel dole Alex. „Asi ne, stejně je na mě uražená a asi mě tady nechá.“
„Auuuu,“ říkal tam nahoře další drak.
„A mám tě!“ ozval se Robinin hlas z okna.
Robin se podívala dolů na Alexe.
„Já mám tebe!“ řekl po chvíli drak, ale Robin před sebe nastavila medvídka, ten se se rozpůlil a spadl z okna do cely.
Vypadlo z něho spousty bonbónů, tlakový obvaz, láhev s vodou, filtrátor vody, power banka, nafukovací loď, stan, ….
„Jau,“ vykřikl Alex, když mu to padalo na hlavu.
„Áááááá!“ zakřičela Robin a začala padat z okna do cely.
Říká se, že když málem umřete, proletí vám před očima celý život.
Robin zjistila, že to není pravda.
Jediné, co jí skoro proletělo hlavou, byly její nohy.

Zprávy dnes

„Další útok Milana Podřídila! Tentokrát jeho obrovské kačenky přenesly thajské děti do luxusní restaurace na nejvyšší budově světa, ze které kvůli velice častým krádežím zmizelo zlato, ze kterého bylo zábradlí. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale u tohoto tématu zůstaneme. Náš neplacený redaktor bezdomovec Peet zjistil, že lidé, kteří se setkají s Milanem Podřídilem mají občasné záchvaty zvláštních schopností. Po nějaké době umírají. Pokud tyto schopnosti máte, zavolejte na číslo 667 a přepište svou závěť na stát, abyste podpořili českou ekonomiku a aby vás inkubovali v kumbálu na smeták… vlastně na lůžku a nebojte se v kumb… teda lůžku budete mít plnou… úplně… ano úplně plnou zdravotní pé…“ blekotala zpravodajka. Najednou ale vstala a začala řvát:
„Televize je svobodná! Když tam zavoláte na to číslo, zavřou vás roboti v malém kumbálu a tam strávíte zbytek života a budete jíst jen palačinky, bramboráky, lívance a pizzu, protože se to jediné vejde pod dveř…“ Najednou vzali zpravodajku lidé v černém. Posadili tam někoho jiného a ten řekl:
„Vláda zakázala podávat další informace na toto téma. Teď vám ještě v rychlosti ukážeme lidi, které pokud jste potkali, zavolejte na číslo 667.“

U Robin a Alexe

„Hele, to je psycholog,“ řekl Alex, když ho uviděl na obrazovce televize.
„Nesnaž se se mnou komunikovat,“ řekla Robin. „Víš jaké to je, padat z dvaceti metrů!?
I ten medvěd my pomohl víc než ty, alespoň jsem se díky němu zkusila dostat pryč.“
„Kdyby nebylo toho tvého kamene, který tě nějak udělal nezranitelnou, tak by tě ten pokus stál život! A jak tě vůbec napadlo sama utéct a mě tady nechat, protože jsme se pohádali.
Myslíš že bych já tohle udělal tobě?“
„No dobře, Alexi, uznávám tvoji chybu, ale kdyby se nějaký agent dozvěděl, že pomáháš drakům, oba bychom šli do chládku,“ řekl Robin.
„Dobrý den, jsem agent Nikola a chtěl bych nahlásit jistého Alexe Zapl…“
„Nech si toho, jo!“ řekl Alex a hodil po něm láhev, která mu rozbila mobil a tak se agent znovu odplížil.
„Já ti nevím, tihle agenti se tu jen hemží a vůbec nám nepomůžou. Co je s nimi špatně?! To je by měli zavřít do vězení,“ řekla Robin.
„Ne, Robin,“ řekla Alex a dal ji ruku na rameno, „patří do divočiny.“

U Adolfa

„Agenti jsou dnes obzvlášť plaší,“ řekl Adolf a nabíjel si pušku.

U Robin a Alexe

„No, Alexi, jak se odsud dostaneme? Už to tady dlouho nevydržím,“ řekla Robin.
„Neboj se, mám plán… cha cha cha, ale nejdřív jdu napsat mámě.“
„Aha, ona je tu wifi! No dobře, tak to počká, tak hodinu nebo dvě.
Vlastně je tu všechno, co k životu potřebujeme. Můžeme tu zůstat navždy a je tady ta nejlepší věc na světě, zásuvka,“ řekla Robin. V tu chvíli přišel Adolf s kladivem a napřáhl ho na zásuvku.
„Nesmí tu být nic, co bys měla ráda!“
„Bum bum bum bum bum bum bum bum bum bum bum bum bum bum bum bum bum bum bum,“ pokoušel se trefit zásuvku Adolf.
„Adolfe, prosím, nenič tu zásuvku!“ řekl Alex.
„Té jsem se zatím ani nedotk.“
„JO! ZATÍM…“
„Bum.“
„…TREFUJEŠ JEN…“
„Bum.“
„…MOJI HLAVU!“ zakřičela Robin, jejíž hlava byla hned vedle zásuvky.
„TO, ŽE JSEM ČÁSTEČNĚ NESMRTELNÁ, NEZNAMENÁ, ŽE NECÍTÍM BOLEST!“
„Toho jsem jsi vědom,“ řekl Adolf.
„Bum bum bumrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrzzzzzzzzzzzzzzzzz,“ Adolf s kladivem uhodil do zásuvky, dostal šok a omdlel.
„Je živý, ne, že bych v to doufala. Koukni, nechal otevřené dveře, pojďme utéct.“
„Já nevím, za chvíli se probere,“ řekl Alex sklánějící se nad ním.
„Ale stejně je to příježitost!“ řekla Robin a pomalu se kradla ke dveřím.
Najednou ze dveří vykoukli dva draci, kteří si všimli podivného ticha a jakmile uviděli bezvládného Adolfa, zasmáli by se pod vousy – kdyby ovšem nějaké měli.
„Ustupte, člověčinci!“ řekl jeden a vytáhl pistoli.
„Dobře, nemusíš být hned tak nepříjemný. Co po nás chceš?“ spustila už ze zvyku Robin.
„Abyste ustoupili přece!“ řekl drak a Alex si teprve teď všiml že pistolí míří na Adolfa.
„Počkat. Vy ho chcete zabít?“
„Jo.“ řekli draci. Robin mezitím zvedla ruce nad hlavu a koutkem úst řekla:
„Nepleť se do toho, Alexi.“
„A proč ho chcete zabít?“
„Není nám sympatický,“ řekl druhý drak.
„A taky není podle ideálu krásy. Má moc protáhlý obličej a velké uši,“ řekl první.
„Jo, hlavně to.“
„A když vám tak vadí, tak proč ho nezabijete aspoň když je při vědomí a může se bránit?“
„*******! Alexi, ***** můžeme z toho vyváznout dobře, když budeme spolupracovat! Bude aspoň o draka míň!“ řekla Robin.
„Tím chceš snad něco naznačit?“ řekl druhý drak.
„Chtěl jsem jen říct, že mi nepříjde moc hrdinské nebo osvobozující zabít ho, když je omdlený. Spíš je to docela zbabělé.“
„*****! Alexi to nemůžeš držet ****!“
Draci vypadali naštvaně.
„Tohle si odskáčeš!“ řekl drak odhodil pistoli a zaťal pěsti.
„Robin? Co takle pomoc?“ řekl nervózně Alex.
Robin mu hodila meč. „Zapříčinils to vlastní *******, takže ti přijdu na pomoc, až na tom budeš špatně.“
„Já nevím, jestli s tímhle pradávným nástrojem umím zacházet,“ řekl Alex, když ho meč málem trefil do hrudníku. Chytil ho do ruky a řekl:
„Nepasuje to ani do ruky,“ odrazil první útok, „držadlo klouže,“ odrazil druhý útok. „Neudělalo to těm drakům ani jediný šrám,“ odrazil další útok. „A obecně to působí víc bolesti mně než jim.“
„Držíš ten meč obráceně, ty moulo!“ řekla Robin a mohla se potrhat smíchy. Naštěstí ale byla nezničitelná.
Adolf otevřel jedno oko. To se mu snad zdá! Ten kluk Alex bojuje s draky, co se ho poslední dobou pořád snaží zabít! ON, ten člověčinec se ho snad snaží chránit!
„Přátele najdeš na tě nejneočekávanějších místech,“ řekl Adolf, popadl Alexe a Robin a drakům před nosem zaklapl dveře.

U Adolfa

„Alexi, ty mi zatím vyhrávej hry. Já něco zařídím. Zjistil jsem, jak tu čarodějnici zabít,“ řekl Adolf. Dal Alexovi mobil a nechal otevřené dveře.
„Asi mě ve spěchu zapomněl zavřít,“ řekl si Alex. Ale objevila se esemes: Já ti věřím.
Alex odložil mobil a kouknul se do Adolfovy knihovničky, kde byla jen jedna kniha : O kamenech hmoty a kouzlech vůbec. Když to chtěl dát zpátky do knihovničky, vypadl z toho papírek: Jak zabít Robin Skvikovskou. Byl to dlouhý papír, tak se kouknul jen na poslední tři zápisy:

18.11.2136 Dneska: všechny kameny chrání před nějakými druhy fyzického násilí a nejmocnějšími kouzly. Kámen vody před všemi kromě toho nejjednoduššího, u kterého předpokládají, že se každý kouzelník dovede ubránit. Ale to Robin není.

4.2.2137 Dneska: draci kvůli svému prokletí kouzlit nemůžou.

a pak záznam z tohoto dne

8.5.213… Dnes: Alex!!!

„On si myslí že vlastní hůlkou zabiju Robin! Jak přišel na to, že jsem kouzelník?“
Začal vzpomínat:

„ALEXI, JAK SES TAM DOSTAL?“
„Kouzlo,“ řekl Alex a zaťukal si na hlavu, „Tak ahoj.“


„Alexi, jak to že už nemáš zraněnou ruku?“ řekla Robin.
„Já jí někdy zraněnou měl?“
„Alexi!“
„Zázrak, je to zázrak!“ řekl Alex.
„ALEXI!“


„Výmluvy,“ řekla jedna doktorka, ale najednou si všimla, že Alexovi hoří provaz.
„Jak si to zapálil!? Neměl jsi u sebe žádný zapalovač ani zbraň!“ řekla a polila to vodou.
„Prohledejte mu kapsy,“ řekla jiná.
„Něco sem našla, něco dřevěného, ale nejde to vyndat,“ řekla třetí a snažila se něco vyndat z Alexovy kapsy na bundě.

Alex rozepnul svoji kapsu na bundě a zjistil, že mu zmizelo společně s hůlkou celé dno kapsy. „Asi mi ji Adolf odpáral, když jsem spal a hůlka mu nešla vyndat,“ řekl si Alex.
V tu chvíli Adolf přiběhl:
„Alexi, až tu holku zabijeme, vytvoříme si mocnou říši!
Nevěděl jsem, že někdy budu nějakému člověčinci tak věřit, ale ty nejen, že ses nesnažil utéct, když jsem dostal ten šok. Tys mi zachránil život! Nevím, jak se ti odvděčit. Brzy Robin konečně zemře, Alexi, tady máš svou hůlku.
Ano, dobře vím, že jsi kouzelník. Vzal jsem ti ji a nechal do ní vložit příkaz, že nemůže udělat nic kromě nejjednoduššího kouzla na světě a že nemůže ublížit drakům, ale, až Robin zabiješ, odendám to.“
„ALE JÁ ROBIN NECHCI ZABÍT! CO TI UDĚLALA TAK HROZNÉHO?“
„O tom nechci mluvit a neboj, ta její hypnóza za chvíli přejde.
Jo, ještě jsem ti neukázal tohle, to je smlouva, že až draci ovládnou svět, nikomu všude kromě Asie bez Japonska a bývalého Ruska a kromě Sahary se nic nestane. Tahle území budou patřit drakům, zbytek tobě a budeš tam premiér a prezident. A třetina poslanecké sněmovny budou draci a pak šestina senátorů budou draci a zbytek lidi,“ řekl Adolf. Vytáhl listinu a dal Alexovi brko. Když Alex zjistil, že tam nic o Robin není, zeptal se: „A kde je inkoust?“
„Ale, Alexi, inkoust nemá váhu, to bych mohl klidně porušit.“
„A co má váhu?“
„Robinina krev,“ řekl Adolf a Alex polkl.
„No, zatím tu zůstaň, já musím jít,“ řekl Adolf a odešel.
„No to určitě neudělám! Vždyť Robin je moje nejlepší kamarádka! I když jsme se pohádali!“ pomyslel si Alex a vzpomínal:
To nemůžeš ani troch…“ říkala, když se poprvé potkali. Určitě chtěla říct nějakou nadávku.
„To nemůžeme, draci nás pořád budou pronásledovat. Přijdeš zítra? Budeme plánovat útok.“ řekla Robin když jen tak tak vyvázli z útoků na hrad životem. Pronásledují jen ji, má mě jako pěšáka. Klidně budu bránit svoje město, ale nebudu na draky sám útočit. To je koledování si o situaci jako je tahle!
„No a!“ mluvil Alex sám se sebou. „Možná nebyla ta nejlepší kamarádka, ale kamarádka to furt je! A nic mě neopravňuje zabít člověka!“
„A jak se odsud dostaneš?“ řekl hlas v jeho hlavě. „Adolf tě zabije, jakmile odmítneš. A Robin taky. Vždycky se najde kouzelník, který by to za peníze udělal. Navíc je v sázce osud lidstva.“
„To teda určitě,“ pomyslel Alex a odplivl si. „Jak vím, že to Adolf dodrží!? I kdyby to nakrásně udělal, pořád ještě zotročí většinu Asie! Zbytek bude mít taky částečně pod kontrolou a jakmile se mu něco přestane líbit, na smlouvu zapomene nebo něco takového a okamžitě obsadí i zbytek světa.“
„Žiješ jen jednou, Alexi! Robin tak či tak umře. Jakmile se dostaneš do Adolfovy přízně, můžeš ho otrávit nebo propíchnout. Pak budeš vládnout světu!“
„NE! NEUDĚLÁM TO! MUSÍ BÝT I JINÁ CESTA!“
„Ach, chudinka Alex,“ posmíval se hlas .“Tak mladý a už zemřel. Nic po něm nezbylo. Společně s ním zemřela i šance na záchranu světa.“
„NE! NE! NE!“ vykřikl nahlas Alex a zacpal si uši. „NECH MĚ BÝT!“


U Adolfa


Adolf šel prázdnou chodbou.
„…CO TI UDĚLALA TAK HROZNÉHO?“ vzpomněl si a vzpomínal na událost před 3 lety, 2 měsíci, 8 dny, 14 hodinami, 42 minutami a 26-7-8-9 sekundami:

Je vážně chytré, unášet prezidentovu dceru? Lidé nás pak začnou brát víc na vědomí.
„Ale, Adolfe, to si nemyslíš, že je hezké, že pokračujeme s tradicí unášení princezen nebo těch… těch…“ říkal drak a díval se na obrazovky, které zobrazovaly Robin ve své cele.
„Dcer prezidenta? Ale draci doopravdy unášeli princezny?“
„Ano.“
„Ne!“
„Za některých okolností.“
„Jen protože byli čistotné, takže šli požít.“
„Jen aby měli společnost,“ křičeli po sobě draci.
„Můžeme se shodnout na tom, že jsme každý četli jiný historický zdroj!“ řekl hlavní drak a ukázal k polici, která byla plná pohádkových knížek.
„Já si nemyslím, že tohle je princezna nebo něco podobného,“ řekl jeden drak.
„Princezny přece byly vznešené.“
„A módní.“
„A zlatovlasé.“
„A krásné.“
„A chytré,“ říkali draci.
„JÁ VÁS SLYŠÍM!“ zakřičela Robin, která byla v cele naproti nim.
„Teď už ne,“ řekl Adolf a zatáhnul závěs.

U Robin

„A proč jsi tu vlastně zavřená?“ zeptal se druhý drak.
„To je dlouhá historie…,“ řekla Robin a vyprávěla o události před 3 lety, 2 měsíci, 8 dny, 8 hodinami, 52 minutami a 43-4-5-6-7-8-9 sekunadmi:

Robin šmátrala sponkou v zámku. Takhle už to dělala tři hodiny – od doby, co draci odešli.
Nemůže tady zemřít. Ještě má spousty věcí co udělat. Musí mít narozeniny a dostat nový počítač. Musí vystudovat vysokou školu na prezidenta. A potom se stát ministrem.
Musí letět na Merkur. Musí objevit dva elementy a jeden pojmenovat Robinium a druhý Skvikovcium. Musí vyvinout jednorožce. Musí zakázat střídaní času. Mus…
„Cvak!“
Robin vyšla z cely s vodní pistolí. Slyšela draky, asi byli někde blízko. Zaťukala na dveře, za kterými byli slyšet draci.
„Kdo je?“ řekl drak a Robin na něj zamířila pistolí.
„Jdi do mé cely,“ řekla, „a dělej, že jsi já. Kdyby se tě někdo ptal, proč jsi drak, tak řekni co nejdelší odpověď.“ Drak šel do cely, zamkl se a řekl:
„Já jsem Robin Skvikovská a jsem hrozně ošklivá! Nosím špinavé oblečení a nevím, že 1+1=2… Áááá…“


U Angely

„No…,“ psala Angela do nějakého deníku. „Můj první pokus o setkání s Robin nedopadl moc dobře“:

Angela šla temnou chodbou a svítila si mobilem.
„Ronalde,“ řekla ke malému dráčkovi, který ji držel za ruku. „Zůstaň tady na chvíli, vrátím se za deset minut.“
„Nemůžu jít s tebou?“ řekl Ronald, ale Angela už byla pryč.
Přišla k velkému žebříku.
„Takže… Robin, ahoj já jsem Angela a chci ti pomoct, protože né všichni draci jsou zlí.
Já vím, že to zní divně a právě jsem na tebe vykoukla z poklopu, ale musíš mi věřit, nebo zůstaneš tady,“ zkoušela si to Angela, když šplhala po žebříku.
Když se chystala otevřít zámek na poklopu, uslyšela hlas:
„Já jsem Robin Skvikovská a jsem hrozně ošklivá! Nosím špinavé oblečení a nevím že 1+1=2…“
„To musí být Robin!“ řekla Angela a nahrnula se do místnosti.
„Áááááááááá“ zakřičel drak, ale Angela mu dala ruku na pusu.
„Co-Co tady děláš?“ pošeptal.
„Hledám Robin Skvikovskou. Kde je?“
„Já jsem Robin Skvikovská!“ řekl drak.
„Nejsi! Jak by se z Robin stal drak?!“
„Stal se ze mě drak kvůli tisícům důvodů, které ti tady všechny vyjmenuju:
1) Proklel mě čaroděj.
2) Jedla jsem víc ještěrek než je zdravé.
3) Vž….“

U Robin

„Áááááááááá,“ uslyšela Robin.
„Cha!“ řekla Robin. „Už objevil toho pavouka v rohu pokoje!“
„Ale podle toho, co si pamatuju, budu muset ke vchodu přes tuhle místnost plnou draků,“ zamyslela se Robin a zaťukala po druhé.
„Petře, už jsi zpátky?“ řekl drak a najednou uviděl Robin, která na něj mířila vodní pistolí.
„Jdi do mé cely a dělej, že jsi vymyšlený kamarád Robin Skvikovské. Kdyby se tě někdo ptal proč jsi hmotný, tak vymysli co nejdelší odpověď.“ řekla Robin a vklouzla do místnosti
.

U Angely

Najednou k nim přišel drak a řekl:
„Já jsem imaginární kamarád Robin Skvikovské a jsem hrozně nekreativní a hloupý, protože mě vymyslela Robin Skvikovská. A kdo jsi ty?“
„Já jsem Robin Skvikovská a jsem taky hrozně hloupá a ošklivá!“
„Pokud jsi ty Robin Skvikovská, tak jsi podle dračího práva můj nepřítel!“ řekl drak.
„Pokud ty jsi přítel Robin Skvikovské, tak jsi podle dračího práva můj imaginární nepřítel!“ řekl Petr.
„A kdo je ta dračice?“ zeptal se najednou drak.
„Já jsem Angela.“
„Ááááááááá…“

U Robin

„Áááááááááááá,“uslyšela Robin.
„Už ho taky našel,“ pomyslela si Robin. „Draci jsou v hledaní pavouků mistři,“ a plížila se místností.
Najednou šlápla na něco měkkého, „áá…,“ řekla Robin, než si uvědomila, že to byl jen agent.
„Šššššššššššššš…“ „Ššššššššš…,“ říkali všichni agenti, kteří tam byli po celém stropě a na stěnách.
„My víme, že tu jste!“ řekl Adolf, „až vyrostu, budu agenty střílet!“
„Ruce nad hlavu!“ vykřikla Robin. „A nehýbej se nebo střelím!“
Všichni draci se začali tlačit ke dveřím a zbytek vyskočil na stůl. Adolf se hrozně třepal.
„Ech,“ řekla Robin, která vůbec nečekala takovou vlnu paniky, „teď se mnou jdi k dveřím.“
„Ne-nejdu,“ koktal Adolf.
„Jdi nebo střelím!“
„Ale-ale t-tam je p-přece ta-ta-ta…“
Robin se koukla ke dveřím, „MYŠ!!!!!!!!!!“ vykřikla a skočila k drakům na stůl.
Myška si stoupla na zadní a čmuchala čumáčkem. Začala pomalu cupitat ke stolu.
„Můžu alespoň taky na stůl?“ řekl Adolf.
„Ne! Pořád na tebe mířím!“ upozornila ho Robin. Myš už byla jen dva metry od nich.

U Adolfa

„Držte se ve skupině a nenechte se oddělit,“ vysvětloval hlavní drak a dodal:
„Adolfe, často jsem tě bral jako syna, ale…“
„Ale já jsem tvůj syn!“
„No… geneticky ano, ale nedělejme předčasné závěry. Chtěl jsem říct, že to bez tebe přežijeme a nemusíš se bát, že jsi nám svojí předčasnou smrtí zkazil život. Do soboty už se budeme radovat jako pominutí.“
„DNESKA JE PÁTEK!!!!“ řekl Adolf.
„To je dobře, ne?“
„A kdo bude tvým nástupcem!?“
„John.“
„John! Vždyť je přeběhlík!“
„Je o rok starší než ty, je silnější než ty a je chytřejší než ty.“
Myš už byla skoro u Adolfa, když Adolf vzal nohu draka, který stál na stole za ním a začal sním mlátit do myši.
Když do ní udeřil po třetí, myš se do draka zakousla a odnesla ho pryč
.

2: k(doplňte písmeno/a které vám napovědělo/a první nápověda.)k

U Robin

„To ti nepřijde hanba, něco takového udělat!?“ vykřikl hlavní drak.
„…..“
„Takže, tohle je hlavní drak, co?“ řekla Robin a napřáhla proti němu pistoli, „To s ním mám mnohem větší šance na útěk, než s nějakým neoblíbeným synem.“
Drak se proti ní otočil a řekl: „Pokud si vezmeš Adolfa…, slibuji že tě necháme odejít.“
„A nemůžu ho nechat tady a vy mně necháte odejít?“
„Ne! Potom na tebe zaútočíme!“
„Tak jo,“ řekla Robin a namířila na Adolfa.
„JÁ VÁS NENÁVIDÍM!“ řekl Adolf, když s Robin vycházel z místnosti.
„A teď…,“ řekl hlavní drak, „… se musíme radovat jako pominutí!“

U Alexova otce

Alexův otec se podíval na sledovací náramek od policie na své ruce a ponořil se zpátky do minulosti:

Vězeň (Alexův otec) prošel hlavním vchodem do jeskyně. Žádné draky neviděl, ale v dálce slyšel jejich radovánky. Byl 40 metrů od zdroje, když najednou těsně před ním drak vyrazil mříže a mířil ke drakům. Když se kouknul dovnitř cely, uviděl dva chrápající draky.
„EHMEHM“ řekl vězeň a Angela se otočila.
„Kde vězníte Robin Skvikovskou!“ řekl vězeň.
„Právě ji hledám.“
„Nenechám tě jí
zkřivit ani vlásek,“ řekl vězeň a vytáhl pistoli.
Angela dala ruce nad hlavu, popošla k vězňovi a praštila ho do spánku.

U Alexe

„Adolf je šílenec! Nemůže ode mě čekat, že zabiju Robin kvůli nějaké smlouvě!“ řekl Alex a strčil smlouvu do kapsy, ale zase vzpomínal:

„Alexi, půjdem. Tady máš mapu s vyznačenou cestou, aby ses trochu orientoval. Budem tam chodit častěji,“ říkala Robin, ale při chodit častěji Alex polkl.

„Nevypadá to, že tam ňácí draci jsou, pojďme domů.“
„Ale jít tam můžeme, ne?“
„No jo, ale p…“
„Tak pojďme.“ Dával jsem jí najevo, že tam moc nechci. Vůbec se neohlížela na to, co si myslím, chtěla jen zabít nějaké draky.

„Asi můj plyšový medvídek. Nemůže mluvit, ale určitě se mi tajně snaží pomáhat, abych se dostala pryč, taky se mi tajně snaží pomoct, aby mě drak nezabil, a když mu otevřu hlavičku vypadnou z něho červené bonbóny. Je to můj nejlepší přítel, ale to ty nechápeš.“

U Alexova otce

„Co se děje?“ řekl Alexův otec, když se probudil.
„Já jsem Angela a chci vědět kdo jsi, co tady děláš a kdo tě poslal,“ řekla Angela.
„Jsem Martin Zapletal, mám za úkol osvobodit Robin a poslal mě samotný prezident, prašivý drak…!
Chrrrr-pšíííí Chrrrrrr-pšííííííí.“

U Adolfa

„Jestli mi už konečně neřekneš správnou cestu, tak střelím,“ řekla Robin.
„Bojíš se, že si to můj „otec“ rozmyslí?“ zeptal se Adolf.
„SAMOZŘEJMĚ! JSEM OSMILETÁ HOLKA, KTERÁ TEĎ UTÍKÁ OD DRAKŮ S JEDNOU PISTOLÍ A NEOBLÍBENÝM RUKOJMÍM! MYSLÍŠ, ŽE MÁM V BOJI PROTI DRAKŮM ŠANCI?!“
„O důvod víc proč zdržovat.“
„Jestli na mě budeš chtít zaútočit, nebo přijdou draci, prostřelím ti vo… kulku hlavou.“
„Eh… cesta je tady.“
„Určitě?“
„Ne.“
„PRÁSK!“

U Alexova otce

„Takže ty chceš osvobodit Robin Skvikovskou? Co myslíš, že tady dělám já?“
„Mlátíš mě do hlavy?“
„Ne! Teda vlastně jo, ale ještě něco.“
„Strážíš Robin Skvikovskou?“
„Ne!“
„Snažíš se osvobodit Robin Skvikovskou?“
„Ano!“
„Víš, že je podle zákona zrada spolupracovat s drakem?“
„Ty už horší trest dostat nemůžeš, jenom tě můžou draci zabít, a pokud Robin osvobodíš, tak ti prezident odpustí všechno. Takže i spolupráci s drakem.“
„Tebe taky najal prezident?“
„Ne.“
„Neříkej mi, že to děláš sama od sebe!“
„A co chceš, abych ti řekla! Řekl mi to bůh? Řekl mi to vlastník firmy, která prodává trička s Robininým obličejem? Řekl mi to pes, kterého jsem náhodou potkala na ulici? Řekl mi to genetický inženýr, který na své výrobky chce použít Robinino DNA?“
„Je něco z toho pravda?“
„3 ze 4 jo, al…“
„ŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠ!“ řekl vězeň, protože došli ke dveřím, za kterými byl slyšet dračí hlas:
„Pane, nerad ruším vaše radovánky, ale neznamená to, že když jsme to holku pustili, že řekne, kde je naše základna, lidem?“
„Počkat… ANO! NESMÍME JI NECHAT UTÉCT! JAK SI MOHL TAKOVOU HLOUPOST POVOLIT!?“

U Robin

Robin svírala železnou tyč, kterou před chvílí praštila Adolfa.
Je to alespoň nějaká zbraň, když by draci zaútočili. Ohlédla se.
„Draku, jsi vzhůru!?“ zkusila to ještě jednou.
Nemohla ho táhnout s sebou, takže jí nezbývalo, než ho tady nechat.
Otočila se zpátky. Není důvod na něj čekat. Sice cesta, kterou ukázal byla správná, ale pořád byl dost nepříjemný.
„Takže… hrad je tímhle směrem,“ řekla. Vypnula GPS a šla.

U Angely

„Musíme je zastavit!“ syknul vězeň a chystal se otevřít dveře.
„Tudy to půjde rychleji,“ řekla Angela a odemkla zámek na poklopu na konci chodby
.

U Adolfa

„Eh…“ začal se probouzet Adolf .
„Takový krásný sen. Zdálo se mi, že je přede mnou náměstí plné lidí a já mám kulomet.“ Uvědomil si, že ho hrozně bolí hlava.
„Ještě si na chvíli schrupnu,“ řekl Adolf a usnul znovu
.

U Angely

„Co tam děláš tak dlouho?“ ptal se vězeň Angely.
„Zamykala jsem poklop,“ odpověděla Angela a slézala po žebříku.
„Takhle je nedoženeme,“ poznamenal vězeň. Ale Angela už odběhla. Když k ní o pět minut později dorazil vězeň, vykukovala z poklopu a nahlas přemýšlela:
„Kde můžou být tak dlouho?“

U draků

„Možná jste neměli pít tolik vína,“ řekl John, který přidržoval velitele.
„Alé – to je v pořádku… z toho se v klídu dostaneme…“
„Jak?“
„Meditací,“ navrhl opilým hlasem jeden drak.
„Další láhví vína.“
„Další láhví vína.“
„Nebo tak,“ řekl první drak.

U Angely

„Jsi si jistá, že draci půjdou tudy?“ zeptal se vězeň.
„No… možná, že pokud by šli oklikou, tak by mohli jít tud…“ řekla Angela, otevřela dveře a uviděla spícího Adolfa
.

U draků

„Kudy teď?“ zeptal se John Hlavního draka.
„Tud…“ řekla velitel a uviděl Angelu, vězně, a spícího Adolfa
.

U Angely

Angela si v ruce udělala ledové hroty.
Vězeň vytáhl pistole.
„Ty běž za Robin, a doveď ji co nejrychleji domů,“ pošoupla ho Angela. Vězeň vyšel ven a běžel se svými pistolemi za Robin.
Po chvíli se ohlédl se a vykřikl: „HODNĚ ŠTĚSTÍ, ANGELO!!!“

U Robin

Robin to z dálky uslyšela, a odtud se jí do mysli dostalo jméno Angela.
Otočila se a začala utíkat před šílencem, který ji pronásledoval až do Pražského hradu.
Když to vyprávěla rodičům, některé věci si vymyslela nebo vynechala. (Třeba praštění Adolfa, protože chtěla, aby si mysleli, že by neublížila ani mouše, natož drakovi.)
Nikomu nikdy neřekla, kde je dračí jeskyně, až do doby, kdy se seznámila s Alexem.

U Angely

V bitvě létali hroty, šípy, meče, kočky, rádia i facky.
Angela by možná vyhrála, ale mrkla na Johna, aby ji porazil a aby se dostala zpátky do vězení.
John se předtím snažil jen zachránit své druhy před poraněním nebo smrtí, což se mu bohužel nepovedlo. Velice opilý hlavní drak zakopl o jeho nohu a spadl hlavou na kamennou podlahu, tak udělejme minutu ticha na jeho památku.

U Adolfa

Adolf se probudil uprostřed bitvy a rychle se schoval do skříně.
Podle dračího práva se velitelem měl stát on, i když ho nikdo neuznával dokud nedostal svoji schopnost a se schopností i svou oranžovou barvu.

U Alexova otce

Alexův otec si ještě vzpomněl na ten skandál u soudu:

Všechno vypadalo z počátku dobře. Nikdo neprotestoval proti tomu, že by mu prezident dal milost za všechno, co provedl. Pak ale přišel svědek č. 83.
„Dobrý den, pane Milane Podřídile,“ řekl soudce, „Když už jste přísahal, můžeme začít s vyslýcháním.“
„Na tom agentovi mi přijde něco divného,“ pošeptala Annna prezidentovi.
„Jako že vypadá tak učesaně? Asi utratil rodinné úspory, aby si koupil hřeben,“ pousmál se prezident.
Annna chtěla říct: „No, jenom mi přijde divné, že to je supermocná bytost z doby před Kristem,“ ale pak si všimla Robin, která strkala svou hlavu mezi ně, aby jí neuniklo jediné slůvko.
Annna tedy raději na místo toho řekla: „Přijde mi, že bral tu přísahu na vědomí, jako že přemýšlel nak těmi věcmi o pravdě a o tom, že když lžeš, nebo bereš úplatky, jsi zrádce státu.“
„Tohle už na vědomí nikdo nebere. To by musel být starej tisícovku let.“
„Vím něco, co by dostalo pana Zapletala zpátky do vězení,“ prohlásil Milan a prezident polkl.
„Kolik za to chcete?“ řekl soudce.
„50 Kč.“
„To v žádném případě! Za tolik peněz by si státní pokladna mohla koupit deset rohlíků!“ řekl prezident.
„No uznávám, že je to docela dost na agenta, takže tyto peníze neposkytneme na odhalení pravdy,“ řekl soudce, „můžete odejít pane Pod…“
Najednou vystoupila z řady Robin a nesla padesátikorunu.
„Ne, ne, ne,“ šeptal Robinin otec.
„Nedělej to!“ šeptal vězeň.
„Vážně to chceš vědět?“ řekl Milan, když mu ji podala, „Tohohle chlápka to dostane do vězení. Když jsem navrhnul takovou cenu, tak jsem věděl, že tolik pravda nestojí.“
„Nedělej takové okolky a mluv.“
„Tak dobře, Martin Zapletal spolupracoval s drakem.“
Vězeň praštil hlavou o stůl.
Prezident věděl, že tohle mu odpustit nemůže, nestojí to za ty protestující davy.
Robin vydala hrst padesátikorun a pošeptala: „Teď chci něco na mámu, tátu, celou 3.B včetně učitelky a kromě mě, paní doktorku, a…“
Milan Podřídil jí tichounce odpovídal: „Počkej… nechci na něco zapomenout, tak všechny tyhle ti povím a pak mi řekni zbytek. Takže tvůj otec jednou *** a taky několikrát *** a když byl ***.“ (Prezident mě poprosil, abych za nějaký ten úplatek tohle vynechal.)

U Robin

Robin si všechno zapisovala do deníčku.
A když už byla její pokladnička prázdná, její deníček plný, a ona a věděla jak vydírat desetinu Prahy, Milan Podřídil hlasitě řekl: „Nikdy jsem se necítil tak uspokojený,“ a všichni v soudním sále na něj vrhali otrávené pohledy. „Asi už půjdu,“ ohlásil a chystal se k odchodu.

„Co teď budeš dělat?“ zeptala se Robin.
„Asi splním svůj životní cíl.“ Vzlétl, zbořil stěnu, a vyletěl do vzduchu. Vyřítilo se proti němu letadlo. Když ho odváželi v sanitce, pomyslel si: „Tak tři roky… a zase se do toho pustím. Tentokrát se mi snad můj plán zničení lidstva povede.“
Martin Zapletal dostal 3 roky a i tak za to prezidenta lidé neměli rádi.
Robin si chtěla zapamatovat tak užitečného informátora, ale protože v deníčku neměla místo, tak si pořád opakovala jeho jméno. Pak se ale začínalo podezřele měnit v Angelu Merkel, tak se to snažila spravit a vyšel z toho Fredie Merkury. A tak toho raději nechala.


U Alexe

„Proč by Robin zabíjel!“ pomyslel si Alex a všiml si otevřeného okna.
„Ale co Robin? Ona by tady Alexe taky nechala, když na něj byla naštvaná. Potom se omluvila jen proto, že si myslela, že on přijde na nějaký plán. Stejně se jí nic nemůže stát.
Ale Adolfovi draci ho budou sledovat a zas ho unesou nebo možná i zabijí.“
Něco napsal na papír.
„Jdu to ukončit,“ povzdechnul si Alex, vzal hůlku a šel do Robininy cely.

U Robin

„Alexi, co ti ten drak udělal?“ řekla Robin, když k ní Alex přišel.
„Na to nemám čas, měla bys říct: Sbohem.“
„Co?“
„Vastum ocisio!“ řekl Alex a namířil na Robin. (Kdyby vás zajímalo, co to je, dejte si překlad z latiny.)
„Co to děláš, A…“ řekla Robin, právě když Alexovi z hůlky vyšlehl paprsek.
„Zvolili jste nejjednodušší kouzlo na světě. Kvůli velkému výběru nejjednodušších kouzel, prosím, pokud chcete někoho mučit, řekněte 1. Pokud chcete něco ovládat, řekněte 2. Pokud chcete mni…,“ ozývalo se z hůlky. Alex ohlásil „128“ a z hůlky vyšlo, „zvolili jste vymazání textu, pokud víte jaký text bude mazán, řekněte 1. Pokud chcete vymazat všechno v okr…“
„Už nikdy nebudu používat nejjednodušší kouzlo na světě!“ řekl Alex a praštil s hůlkou na zem.

V jiné dimenzi

„Nestvůro! Už nebudeš terorizovat svět! Porazím tě jediným, co můžu! Nejjednodušším kouzlem na světě!“ říkal muž v hábitu, který stál před obří nestvůrou: „Vastum ocisio!“
„Zvolili jste nejjednodušší kouzlo na světě. Kvůli velkému výběru nejjednodušších kouzel, prosím, pokud chcete někoho muči,t řekněte 1. Pokud chcete něco ovládat, řekněte dv…“ Nestvůra snědla muže i s hůlkou a řekla: „Zvolili jste sebevraždu, chcete-li zabít sebe, řekněte 1, chcete-li někoho donuti…,“a tak mluví dodnes.

U Alexe

Alex hůlku zvedl, protože si vzpomněl, že byla dost drahá.
Když nemůže Robin zachránit takhle, tak zkusí jinou cestu.
(Když říkal ať řekne sbohem, tak myslel sbohem téhle jeskyni, nebo možná Adolfovi.
Když říkal Jdu to ukončit, myslel ukončit tenhle problém a dostat se pryč.
Pokud jste to nepochopili a vážně jste si mysleli, že jí chce zabít, tak musím připomenout, že lidi v budoucnosti jsou civilizovanější, přátelštější, důvěryhodnější, a méně sebestřední než vy.
PS: Závorky jsou vypravěč.)
Alex natáhl ruku a otevřela se stěna.
„Jak si to udělal?“ řekla Robin.
„Jáá VLÁDNU SILOU FANTAZIE!“ řekl Alex a udělal bernardýna velkého jako kůň.
(Alex byl dlouhou dobu s psychologem, který vládnul silou fantazie. A tak se od něj nakazil, jak si určitě pamatujete ze zpráv – z lidí, kteří to mají, se tahle moc šíří jak virus.)
„Naskoč rychle!“ řekl.
„Když chceš,“ a oba si sedli.
Najednou se otevřely dveře a vběhli draci a povykovali: „Co?! Jak?! Proč?“
„Myslím, že doma mám masíčko!“ řekl Alex a pes nadzvukovou rychlostí vyběhl pryč.
„Nikdy bych tě tady nenechal,“ řekl potichu Alex.
„Já tebe taky ne,“ odpověděla Robin a vzpomínala:

„A mám tě!“ a dala drakovi čepel pod krk.
Robin se podívala dolů na Alexe.
Nemůže ho tady nechat, i když je na něj naštvaná.
„Teď tě pustím, a ty mně schodíš dolů tím okýnkem,“ pošeptala Robin a uvolnila ruku.
„Já mám tebe!“ řekl drak a švihl po ní mečem, ona couvla a nastavila medvídka a z tří čtvrtin schválně a z jedné omylem spadla do cely.

U Adolfa

Adolf se dostal do svého pokoje a uviděl papírek:
Adolfe
Vydávám se na souboj mezi dobrem a zlem, ze kterého se možná nevrátím živý, nebo mě Robin zhypnotizuje, abych jí pomohl utéct a bude mě někde ve sklepě mučit.
Chci, aby pokud by se něco z toho stalo, aby si dodržel alespoň částečně tamtu smlouvu a stal se lepším člově drakem.
V žádném případě za mnou neposílej svoje draky, protože nechci, aby další padli do Robininé pekelné pasti.
Za tebe obětující se,
Alex
.
Adolf uronil poprvé v životě slzu.
„ALEXI!!!!!!!!!“

U Alexe v Osvaldově lese

„Už ho nedokážu udržet o moc déle,“ řekl Alex a pes se začal rozplývat.
„Tak pojďme pěšky,“ řekla Robin, seskočila a pes zahafal: „Sbohem… navždy,“ (což samozřejmě Robin nevěděla) a zmizel.

U Temné siluety v Osvaldově lese

Temná silueta se dívala do křišťálové kostky a řekla:
„Brzy se setkáme….. Robin Skvikovská.“

další
Čtvrtá kapitolaŠestá kapitola