O tři roky a jedno ráno později
„Víš co je dnes za den Robin?“
„Um… pátek,“ tipla Robin.
„Ne. Máš narozeniny! A navíc je už neděle,“ řekl táta.
„Vážně?“ zeptala se Robin a koukala se na tátovu narozeninovou čepici, a pak na dort, který právě jedla, „hmmm… To znamená, že budeme muset do kostela.“
„My nechodíme do kostela. Co třeba: „Jupí !“ Narozeniny máš jen jednou za rok! Chystám pro tebe oslavu, kde můžeš získat spousty přátel! Od té doby co máma zemřela trávíš většinu času sama.“
„No, tak já si myslím, že tam ani nikdo nebude znát moje jméno.“
„No, tak to se s tebou klidně vsadím.“
A podali si ruce.
O dvě hodiny později
Venkovní oslava se zatím moc nedařila. Třeba když hrály hry (V té době horkou bramboru).
Všichni se tak nudily, že Robin Schovala míč za zády a místo toho do kola hodila svůj granát. Všichni se pustily do hry s takovou vervou, ale po chvíli se všichni začali divit, proč ještě nevybouchl a jeden z nich omylel zatáhl za pojistku. Robin ho naštěstí rychle odhodila.
Nikdo jí ale nepoděkoval za to že udělala hru zábavnější. Někteří dokonce říkali že to bylo ****. Lidem se prostě nezavděčíš.
Potom její otec schoval geneticky modifikovaného poníka, který umí plavat bez velkého úsilí, je chytřejší, a měkčí, (kterého si Robin přála) do dortu. Tam začal docházet kyslík a tak se poník snažil prokousat ven, a tak místo toho aby omdlel na nedostatek kyslíku, omdlel na předávkování cukrem. A teprv potom na nedostatek kyslíku. Když to Robin viděla utřela si oči do rukávu a řekla: „Alespoň je tu něco pro ty co neradi sladké.“
Nikdo nic nejedl protože… jak to jen říct… poník v dortu udělal velký nepořádek.
Potom měli virtuální realitu a měli děla karate pohyby, aby porazily své virtuální nepřátele. Byla to ta nejlepší VR jakou Robin když měla. Dokonce jako by cítila, že někoho mlátí. Když si ji sundala, byl kolem ní jednen zmácený kluk, dva doktoři a jeden policista. Ještě štěstí, že přet oslavou, táta u vchodu do hradu vyvěsil ceduli: Vstup na vlastní nebezpečí.
Robin přišla celá zničená za svým otcem a řekla: „Víš co? Pojďme na tu sázku, že mě tu nikdo nezná.“
Venku
Robin chdila po dvoře Pražského hradu a ptala se všech na jméno. Abych nezabrala celou stranu, jak Robin v sázce uspěla, napíšu jen odpovědi na její otázku: „Jak se jmenuji?“
„Rorida,“ odpověděl někdo.
„Janička,“ řekla další.
„Prosím restartovat. Co? Já nejsem robot. Prosím nikomu to neříkejte,“ řekl robot.
„Víš, že ti na to nemusím vůbec odpovědět,“ řekl zas někdo jiný.
„Sisi, jako moje budoucí kočka. Dej mi kočku, budeš moje nej kámoška,“ řekla jedna hodně poškrábaná holka.
„Počkej, jen si to vyhledám…,“ řekl kluk sedící v rohu na mobilu.
„Ana, jako chápeš – Tvoje matka byla Ana. Tak by bylo vtipné, kdybys byla Ana, protože je to jako jméno tvé matky, až na to že obráceně. Prosím, nežaluj mě…,“ řekl zas další.
„Noo… první písmeno je O podle mojí intuice. Otava, že?“ řekl taky někdo.
„Chvilku počkej. Hele, kámo, nevíš, jak se jmenuje tahle holčina?“ řekl zrzek.
„Hele, já nejsem člověk, já jsem… Já ti nechci vymazat paměť, chvilku počkej,“ řekla jsem já.
„Kolik dostanu, když to uhodnu?“ řekl kluk, který sáhl Robin po peněžence.
„Už ses mě ptala a nedala mi kočku, takže s tebou nemluvím,“ řekla ta podrápaná.
„Nerušit!“ Řekla matka jednoho kluka, který spal na stole.
A tak dál a tak dál… když Robin už všechny měla, přišla ke svému otci a řekla:
„Nikdo mě nezná! Vůbec nikdo na této MOJÍ oslavě nezná MOJE jméno! A navíc si podváděl, protože si ho napsal na letáček. Musí to být všichni alfabeti!“
„Analfabeti. A ale na tom letáčku tvoje méno není,“ řekl táta a ukázal letáček.
„Tady je černé na bílém: R… O… B… I… N!!!“ a ukazovala na papír.
„Ech… Tam je napsáno narozeniny. Opravdu nevím kdes vzala to B.“
„Jejda… No nic to nemění na tom, že moje jméno nikdo nezná.“
„Opravdu? Zbývá tu ještě poslední kluk, kterého ses nezeptala.“
„Tati, to stejně nic nezmění, ale když chceš.“ Popošla o pár kroků a klukovi řekla:
„Jak se jmenuji?“
„RRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRoobi… teda rebarbara.“
Robin se otočila na tátu s výrazem – já to říkala – ale pak kluk řekl:
„Dělám si srandu. Jsi Robin Skvikovská, narozená 2125.26.4, jejíž otec pochází z dlouho demokraticky voleného rodu Vlčkových. Příjmení jsi zdědila po mámě, která je považována za imigrantku z Ameriky. Zemřela před jeden a půl rokem. Byla jsi narozená v Plzni. Dětství do tří let jsi prožila v v Hlavním Městě, ale potom, co tvůj otec ustanovil jako vládnoucí sídlo starou Prahu kvůli opravám, jsi žila rok v Petrohradu, hlavním městě ruské části naší země. No, a…“
„No dobře, to stačí. Až budu chtít napsat svůj životopis, povolám si tebe. Kdes to všechno zjistil? Tohle o mě ví jen moje rodina a ti agenti, co mě pořád sledují… Koukni, tady jeden leze po stropě.“
Agent zrovna říkal: „Pane, zaměřil jsem cíl. Právě si povídá s někým, hned ho detekuji. Néé, všimla si mě! Pomoc, vyřiďte ženě, že ji miluju.“
„Víš co je divné?“ zeptal se kluk
„Co?“
„Jsme na dvoře. Není tu žádný strop.“
Robin si sedla a zamyslela se nad tím a řekla: „Jsou věci, které mi zůstanou utajeny.“
„No, nechtěl bych být na tvém místě.“
„Já taky ne,“ řekla Robin.
„Aha, ty sis už všimla, že sedíš na malinách.“
„Co? To jsi mi mohl říct rovnou!“ řekla Robin a vyskočila z sedačky.
„Ty ses neptala.“
„Jak jsi to všechno zjistil?“ zeptala se Robin.
„Vyhledal jsem si to. Když jdu na něčí oslavu, asi bych měl vědět, kdo to je.“
„Ale jsme hrozně chudí, naše oslavy nestojí za nic!“
„Za něco všechno stojí.“
„To máš pravdu, ale tebe baví přiživovat se na ostatních?“ řekla Robin.
„Tebe ne?“
„Jo, ale né, když je to můj otec,“ řekla Robin.
„No co, budem dělat? Nechceš si zahrát šachy?“
„Tak jo.“
„Sluho, můžeš, prosím, donést šachy?“ řekla Robin a otočila se k muži v pozadí a ten řekl:
„Ano, madam.“
„Cože? Vy jste tak chudí a máte na sluhu!“
„To ses na tom svém internetu nedočet, že?“ zeptala se Robin, sedla si a začala vysvětlovat. „Německorakouské seskupení bylo tak laskavé a dalo nám jako dárek dvacet tři nejkvalitnějších Robotů jaké vyrábí. Každý je speciálně na něco jiného.
No, a táta, protože se bál jejich obličejů, tak je nechal přepracovat tak, aby vypadaly jako skuteční lidé.“
„No, opravdu bych nechtěl být na tvém místě.“
„Myslíš na místě prezidentova syna?“
„Ne, znova sis sedla na ty maliny.“
„To nemůžeš ani troch…“
„Tady jsou ty šachy, madam.“
„Dobře, dobře… chceš být bílý nebo černý?“
„Černý.“
„Tak dobře, hraju,“ řekla Robin, když ze šachovnice vystoupily figurky a ona potáhla pěšcem.
„Já úplně zapomněl, že samoskládací šachy existují.“
„Jo, tátu skládání šachů hrozně nudilo.“
„Tvůj táta je náročný člověk.“
„Trochu jo. No, tak hraješ…,“ řekla Robin.
„Hraješ.“
„Hraješ. Jo a jak se vlastně jmenuješ?“
„Alex. Hraješ.“
„Jo, docela dobré jméno.“
„Ani moc ne. Jo a hraješ,“ řekl Alex.
„Ale. Hraješ ty.“
„No určitě. Hraješ, “ řekl Alex.
„Ne, máme ve třídě kluka jménem Bonifác. Alex je normální jméno. Hraješ,“ řekla Robin.
„Jo, toho znám, je to prý jediný člověk s tím jménem v Česku. Chodíme do stejné školy. Hraješ.“
„Ale to znamená, že chodíme do stejné školy….“
„Super, že ti to došlo,“ řekl Alex ironicky.
„…Takže proč se neznáme? Hraješ.“ řekla Robin.
„Vidlička! Musíš dát krále na jediné zbývající místo. A beru dámu,“ řekl Alex.
„Jo a koho jsi syn? Je to škola jen pro děti významných osobností. Hraješ.“
„Šach. Moje máma něco vynalezla nebo tak něco. Hraješ.“
„No, popravdě jsem do té školy nikdy nechtěla chodit. Hraješ,“ řekla Robin.
„Šach mat. Já taky ne, chceš odvetu?“
„Jo,“ a zrovna, když Robin zmáčkla tlačítko a figurky se začaly zasouvat, objevilo se na obloze osm barevných šmouh a jedna řekla:
„Pražský hrade, znovu se potkáváme. Vidím, že ses za tu dobu moc nevyzbrojil, co?
No, my taky ne. Nám ale nikdo z našich vězení neutekl, ale do tebe jsme se vloupali už mnohokrát… Vlastně jen dvakrát, ale to je…“
„Koukněte, pane! Tam je ta holka, co nám utekla z vězení.“
„Saklblemt! To musíš říkat zrovna teď? No, nesmí dál poskvrňovat naši čest. Chyťte ji! !“
Robin se ani nepohnula. Alex ji nutil, aby šla. Kymácel s ní… nic. Dupnul, něco si o ní zamumlal a prostě ji odtáhl.
U Robin v pokoji
„Moc ti děkuji, Alexi, žes ji odtáhl. Já vás tu nechám o samotě, ale ať jí ani nenapadne jít ven. Ochranka se o dvůr Pražského hradu postará. Jo, a ta truhla v rohu – to je od mámy, měla jsi ji dostat už před rokem, ale zapomněl jsem na to.“ řekl Robinin otec a zaklapl za sebou dveře.
„No, co chceš dělat?“ řekl Alex
„No, asi se kouknu do té truhly.“
Robin otevřela truhlu, v níž byl nějaký obraz, pár listů a náhrdelník. Ten si Robin nasadila, ale raději si ho strčila pod tričko a pak řekla: „No, teď jdu ven.“
„Nejdeš.“
„Ale jdu.“
„Zbraně nemáš, zemřeš, zůstáváš tady.“
„Nejsi můj otec a zbraně mám,“ a vytáhla dvě mýdlové pistole.
„Ty jsi ale úplná ********, myslíš, že tě můžu prostě jednoduše nechat zemřít?“
„Za prvé ano, myslím, že můžeš a za druhé tohle kdybych ti stříkla do očí, tak oslepneš a…“
„Počkej, já myslel, že si děláš srandu, ale ty si fakt myslíš, že nad draky zvítězíš?“
„Cha, cha, měl ses vidět! Samozřejmě, že na draky nepůjdu s MÝDLOVOU pistolí.“
a vytáhla dvě opravdové pistole a mýdlovou strčila do kapsy.
„Kde si šlohla opravdovou pistoli?“
„No, máš pravdu. Doopravdy jsem ji ukradla. Jednou mě zajali draci a dali mě do celi, ale já měla sponku a odemkla si. Stalo se spostu zájimavých událostí a já se dostala z dračí jeskyně. Pak za mnou, ale začal běžet šílenec, který byl ve skutečnosti najmutý mým tá… “ vyprávěla Robin, ale Alex ji přerušil:
„Dál už nemusíš vyprávět, tu část s mým otcem znám. Ale kde si vzala ty pistole?“ řekl Alex.
„Cože, to je tvůj otec? Tak to se ti to nebude líbit – no, při soudním procesu jsem mámě řekla: „Mami, asi když mě unesli draci, budou se mi chtít pomstít musím dostat nějakou zbraň.“ Ale ona řekla, že to určitě nebudou. A tak jsem ve své geniální malé hlavičce vymyslela malý geniální plán. Jak jsem věděla, vězeň vlastní zbraně neměl…“
„Aby nebyla nějaká mýlka – vězeň je můj otec, že?“
„Ano. No tak, takže mu ty zbraně musel dát můj otec. A zbraně něco stojí, že ano?“
„Excelentní“
„Cha cha! Takže když zbraně něco stojí, tak by bylo logické, že by je táta chtěl zpátky. Tak jsem vymyslela jednoduchý, ale riskantní plán. Přišla jsem k vězňovi a řekla jsem:
„Táta chce ty pistole zpátky.“ Když je vytáhl a dal mi je, řekl: „Vyřiď svému tatínkovi, že pokud nedostanu milost, všechno prásknu!“ No, a tady končí příběh, odkud mám ty pistole, a začíná příběh, proč mě tvůj otec nenávidí. A ten myslím znáš.“
„Ano.“
„Tak, jdeš se mnou? Klidně ti tu pistol potom nechám. Stejně, na co mi budou dvě?“
„No… Tak asi jo.“
„Takže sejdeme po okenní římse a t…“
Pracovna Robinina otce
„Tik tak tik tak tik tak…“
Robinin otec seděl za stolem a hrál si s tlustou tyčkou, ze které svítilo modré světlo.
„Dup!“
Robinin otec se narovnal. Dal ruce proti sobě, jako by návštěvu dlouho očekával.
Po chvíli řekl: „Sluho, jestli si to zase ty, tak padej.“
„Dup dup dup,“ ozývalo se pořád slaběji a slaběji.
Když Robinin otec znovu hmátl po tyčce, najednou mu někdo začal volat.
Chvilku počkal, a pak to vzal a řekl: „Mám naléhavou práci, pane premiére, co potřebujete?“
„Chtěl jsem se pobavit o tom novém zákoně,“ ozvalo se z telefonu.
„Říkal jsem, že ho nepodepíšu,“ řekl Robinin otec.
„To bylo kdysi, teď vám chci dát takový zajímavý návrh. Za dvě minuty jsem u vás.“
Dvůr Pražského hradu
Alex a Robin zrovna stáli na římse, když si jich draci všimli.
„Koukněte, tam je zase ta holčina, chyťte ji!“
Draci se k nim šinuli a Robin řekla: „Mně ta pistol nejde nabít.“
A Alex odpověděl: „Mně taky ne!“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ,“ řekli oba.
Pracovna Robinina otce
Když premiér dorazil, položil na prezidentův stůl kufřík a prezident řekl:
„Vy mně chcete podplatit!“
„Nnééé, to bych si nedovolil, otevřete to,“ řekl premiér. Prezident otevřel kufřík a řekl:
„Padesát korun! Ne jenom, že mě chcete podplatit, ale vy mně chcete podplatit kufříkem s padesáti korunami!!!“
„Jenom těmi padesáti korunami. Ten kufřík musím vrátit do šesti hodin do půjčovny,“ řekl premiér. Prezident se na něj udiveně podíval a tak řekl: „Taky na tom finančně nejsem moc dobře.“
„Pane premiére, nevím, jestli jste ten zákon někdy přečetl. Jestli ne, tak vám ho teď přečtu a vy pochopíte, že ho nemůžu podepsat ani za miliardu korun,“ řekl prezident.
„Nedomluvíme se tedy na šedesáti korunách?“ řekl premiér.
„NE!!! Jdu vám přečíst ten zákon,“ řekl prezident. Vytáhl něco ze šuplíku a recitoval: „Vláda má absolutní moc, tečka.“
„Můžu si to půjčit?“ řekl premiér a prezident mu to podal. Premiér si vzal tužku a začal na papír něco dopisovat.
„Néé, to nemůžete, to musí prvně schválit vláda,“ řekl prezident. Ale premiér už měl dopsáno a podal to prezidentovi. „PS: prezident dostane přidáno,“ řekl prezident a chytil se za hlavu a řekl: „Jak to tak vidím, s vámi bude pěkně dlouhé povídání.“
Dvůr Pražského hradu
„Alexi, co budeme dělat?“ řekla Robin.
„Nevím, ale tohle nám zajistí čas,“ řekl Alex a hodil po nejbližším drakovi svou pistol a ten spadl.
„Ale pistolí nemáme nekonečno.“
„No tak už konečně volej POMOC!“
„POMOC, POMOC, DĚTI V NEBEZPEČÍ, DO KTERÉHO NEŠLY SAMI!!!“
Pracovna Robinina otce
„Co vám mám říct, abyste to podepsal… Že jsem vám unesl psa!“ řekl premiér.
„Já psa nemám,“ řekl prezident.
„No právě. Já jsem vám ho unesl předtím, než jste ho stačil mít,“ zalhal premiér.
Najednou uviděl dvě postavy, které vylézají z okna na okenní římsu, a tak raději zatáhl závěs.
„Osud je krutý, i pro děti prezidenta.“ pomyslel si.
„Proč zatahujete ten závěs?“ řekl prezident.
„Aby tady byla víc vyděračská atmosféra,“ řekl premiér.
„Aha, tak se do toho pusťte,“ řekl prezident a premiér řekl: „Pošlu vám uši vašeho psa, když to nepodepíšete.“
„Opakuji, že žádného psa nemám a nikdy jsem ho neměl,“ řekl prezident.
„Posekám váš les.“
„Tohle není žádné vydírání.“
„Přestanu vám d…,“ říkal premiér, ale prezident řekl: „Neslyšel jste něco jako nemoc, nemoc děti se pečí.“
„To vám píská v uších. Můžu se do toho pustit znovu,“ řekl premiér a sáhl si do kapsy.
„Samozřejmě, ale za pět minut mám být v Londýně. Za tu dobu mě určitě nepřemluvíte.“
„Na to bych nevsázel,“ řekl premiér a vytáhl pistoli.
Dvůr Pražského hradu
„Sbohem, uvidíme se v nebi, Robin…“
„Počkej, moji geniální malou hlavičku něco napadlo. Nedopatřením jsem vzala mýdlové pistole, ty nás teď je můžeme použít. Vem si jednu a stříkej drakům na oči, takž…“
„Nemusíš to dál vysvětlovat, létá se špatně, když nevidíš,“ řekl Alex stříkajíc na draky.
Draci se drápali, slzeli, když se jich mýdlová voda dotkla, najednou ze okna prezidentovi pracovny vyletěli kulky a trefili většinu zbývajících draků, až jejich kapitán zavelel: „Ústup!“
Dívajíc se na Robin, dodal: „Přijdu si pro tebe, nestvůro, “ pak jako by zasyčel a zmizel z dohledu.
„Robin, teď by tvoje geniální hlavička měla přemýšlet nad tím, jak se odtud dostanem,“ řekl Alex.
Pracovna Robinina otce
„OCHRANKA!!!!!!“ zakřičel prezident.
„Nedovoláte se, všichni jsou na dvoře a bojují s draky. Takže to buď podepíšete a já vás uvězním někde daleko, třeba do Kladna. Nebo to nepodepíšete a já vás zabiju, podepíšu to za vás a vy nebudete nic namítat. A řeknu že jste byl v depresích, že moc berete oplatky a dogy, a tak jste se oběsil,“ řekl premiér.
„A co chcete dělat, až budete mít absolutní moc? Nastolit krutovládu a posílat osmileté děti dolovat?“ řekl prezident a dal ruce nad hlavu.
„Chtěl jsem vydat knihu s názvem „Mé paměti“, ale ty vaše návrhy taky nejsou k zahození.“
„Vydat knihu můžete, i když nejste absolutní vládce,“ řekl prezident a začal mávat rukama.
„Ale! Neříkejte…“
„Můžu ty ruce dát dolů? Už mě docela bolí,“ řekl prezident.
„Jo.“
„No a teď je můžete dát nahoru vy,“ řekl prezident a zalezl pod stůl.
„Když myslíte,“ řekl premiér. Položil pistoli a dal ruce nad hlavu.
Po nějaké době prezident řekl: „Už to cítíte?“
„Jo, už nevydržím ani minutu s rukama nad hlavou,“ řekl premiér.
„Ne, já myslím to, že vámi projela kulka a prorazila okno,“ řekl prezident.
„Aha, n…“ TŘÍSK, další kulka prorazila okno, „…a štěst…“ TŘÍSK, TŘÍSK, „…í mám ští…“, TŘÍSK TŘÍSK TŘÍSK TŘÍSK, „…t. Kdo to po mně ***** střílí?“ řekl premiér a otočil se. Prezident viděl, jak se těsně před premiérovým tělem kulka roztekla, rozdělila se na dvě části, obě ho obepluly a zase se spojily, TŘÍSK! A kulka prorazila okno.
Když se premiér otočil, uviděl před sebou prezidenta, jak na něj střílí.
„Jak si můžete dovolit neviditelný paradoxní štít? Já nemám peníze ani na normální neviditelný štít,“ ozval se prezidentův hlas, ale on ani nepohnul pusou. Premiér se podíval na stůl, kam dal svoji pistoli, ale ta tam nebyla.
„Kolik máte ještě energie v tom štítu?“ řekl prezidentův hlas.
„Napájí se tepem mého srdce a teplotou mého těla. Budete mě muset vyhladovět, pane břichomluvče.“
„JÁ NEJSEM BŘICHOMLUVEC!!!“ řekl prezident. Připlížil se zpod stolu a střelil premiérovou pistolí do premiérova nosu.
„Ááu! To docela bolí! To je nefér, takhle střílet do nosu. **** tvůrci tohohle štítu, proč ho neudělali i kolem nosu?“ řekl premiér a začal se s prezidentem přetahovat o pistoli.
„Je to moje pistole, vraťte mi ji!“
„Beru si ji jako daň za to okno,“ řekl prezident. Premiér jí tedy pustil, vzal kulku ze země a řekl: „Tohle jsem viděl ve filmu,“ a hodil jí po prezidentovi, který na něj střílel, a ten řekl: „Au.“
„To tě mělo zabít, ty ******!“
Prezident se rozbrečel a řekl: „Nikdo mě nemá rád,“ a prostřelil se. Vypadly z něho dráty.
„Co to má znamenat?“ řekl premiér.
„Ty si kupuj svoje štíty. Tyhle roboty jsme dostali jako dárek, a tak jsem je upravil, aby vypadali jako moji dvojníci a vykonávali za mě nebezpečné práce. Ale to ti můžu vysvětlit ve vězení,“ řekl prezident.
„No to určitě,“ řekl premiér a zmizel.
„Jak to udělal? Premiéři se nemůžou, ani neumí teleportovat. To umí jenom kancléři a ministři zahraničí,“ zadumal se prezident.
Po nějaké době na dvoře Pražského hradu
„Robin, jak ses tam dostala?“ řekl Robinin otec.
„No, šla jsem bojovat s draky a nějak se to zvrtlo.“
„To vidím, ale jsem na tebe pyšný.“
„Uf.“
„A zároveň tě můžu v příštích minutách roztrhat na kusy. Nejen že si riskovala svůj život, ale ještě ten Alexův. A taky jak to tak vidím…,“ řekl Robinin otec.
„Hele, tati, já bych tě tady taky mohla napomínat třeba kvůli t…. Proč máš zraněná ramena? Já si tady na chvilku zajdu s Alexem na draky a tatínek má hned zraněná ramena a jsou v nich střepy! To nemůžeš mít trochu rozum? Tati, když plánuješ proskakovat oknem nebo tak něco, tak si vem neprůstřelnou vestu!“
„Promiň, Robin, já ale zapomněl, kde je. Ale, Robin, asi si neuvědomuješ, v jaké pozici jsi.“
„Samozřejmě, že si to uvědomuju. Já jsem na římse a ty jsi dole na dvoře. Příště se ti může při tom proskakování oknem něco stát a co já s tebou pak budu dělat, až budeš mít střepinu ve hlavě? Proč jsi prostě předtím tím oknem nehodil nějakou věc, m….“
„Já už to nikdy neudělám, Robin, slibuji. Ale ty mi musíš slíbit, že už nebudeš bojovat s draky,“ řekl Robinin otec.
„Dobře, ale slibuji ti to jen proto, abych ti zatrhla tenhle tvůj zlozvyk. Víš kolik lidí už zemřelo na proskočení oknem? Prostě si řekli: tomu v tom filmu se taky nic nestalo, hup, proskočili oknem a chcí…“
„No tak pojďme,“ řekl Robinin otec nějací lidé sundali Robin ze střechy a odešli.
„A co já?“ řekl Alex „pomóc!!“zakřičel „Je tu někdo?“zavolal vstříc prazdnému námestí.
Asi po dvou hodinách
„Proboha,“ řekla Robin kdy přišla do svého pokoje „Ty jsi tu byl celé dvě hodiny,“
Alex jí nevnímal „Aha, okno“ řekla Robin a otevřela okno Alex seděl na parapetu a něco si četl.
„Eh… Ahoj Alexi… No někde se stala chyba… my jsme tě hleda… No vlastně ne, ale…“
„Ahoj Robin. Jak ses měla?“
Robin si vzpoměla na oslavu zachránkyně Prahy, dostávání klíčů od města a tak dál. Podrbala se na hlavě a řekla:
„No nic moc, o dost hůř než ty, Určitě si o nic nepřišel.“
„Hmmmmm.“
„No… pujdeš dovnitř,“ řekla Robin.
„Asi zůstanu tady,“ řekl, Robin se trochu naklonila z okna a zatočila se jí hlava.
„Hmm, dobrá volba.“
„Hmm.“
„Hmm.“
„Asi pujdu,“ řekl Alex a seskočil z parapetu.
„Áááááááááááááá,“ řekla Robin přivřela oči a podívala se z okna 2 metry pod parapetem byla stříška s Alexem.
„Uf Alexi ta….“
„Tak ahoj,“ řekl Alex a seskočil po druhé Robin zavřela oči a říkala si
„Tam bude další střížka.“
„ALEXI TO NENÍ VTIPNÉ,“ řekla pořád se zavřenýma očima.
„Co?“ řekl Alex Robin se podívala pod druhý parapet. Žádný třetí tam nebyl, Alex stál na zemi
„ALEXI JAK SES TAM DOSTAL.“
„Kouzlo,“ řekl Alex a zaťukal si na hlavu, „Tak ahoj.“
„Ale počkej… kde bydlíš… jaké je tvoje telefoní číslo… Víš co: PŘIĎ ZÍTRA.“
